Vidíte sami sebe?

• Tomáš Vaněk
• 21. 3. 2024
• 0

Věřit si až za hrob, nebo se pohřbít? Ne! Prostě s důvěrou žít…

Člověk, který si prošel nebo prochází těžkým duševním onemocněním, může mít problém v oblasti změněných pocitů vlastní hodnoty. Někdy si o sobě myslí příliš, jindy se nemístně a krutě kritizuje. Tyto vnitřní procesy ho jednak zatěžují samy o sobě, ale také mu komplikují komunikaci s druhými lidmi. Pokud věří psychiatrické diagnóze, kterou možná již dostal, může mít také problém, jak s touto informací nakládat a jak se vyrovnat s působením stigmatu a zvnitřněného stigmatu.

Je paradoxní, že mnoho lidí s duševním onemocněním navíc trpí perfekcionismem, a tak často snižují své společenské zásluhy, bagatelizují někdy i skutečnost, že se jim vzdor jejich potížím něco ve skutečnosti podařilo. Rádi by dosahovali vynikajících výsledků a pokud jich i dosahují, což je nezřídka stojí opravdu hodně sil, vždy ještě najdou nějakou chybu nebo přenesou v představách zásluhu na nějakou třetí stranu.

Na vině může být jejich komplikovaný vztah k vlastnímu já. Jako člověk se schizofrenií mohu říct, že si připadám vnitřně rozlomený, nejednotný, nesvůj. Doby, kdy jsem se identifikoval s mytologickými postavami jako je Odysseus nebo Kristus jsou sice už trochu pryč, ale přesto je tu určitá potřeba nebýt sám za sebe a hledat jiné vzorce sebepojetí. Lidé s poruchou osobnosti to mohou mít dost jinak, existuje mnoho diagnóz, možná víc, než by bylo potřeba, ale problémy se vztahem k sobě samotnému tváří v tvář společnosti jsou zastoupeny téměř u každé z nich.

Je škoda, že si citliví lidé (a to nejen ti s duševním onemocněním) moc nevěří. Komplikují si tím život a zbavují se pak mnoha možností, které by je mohly obohatit. Snadno se také nechají zastrašit, pokud je někdo hrubý nebo přezíravý. Také jejich inteligence a možnost pomoct sobě nebo druhým lidem je podminovávána jejich pohledem na sebe, který je příliš složitý, příliš rozrůzněný, nesamozřejmý. Moc se na sebe soustředí, ale přitom jsou spíše roztržití. Bylo by asi troufalé navrhovat cesty, které by mohly zafungovat, každý je v jiné fázi života a má jiné potřeby a samozřejmě před sebou také jiné výzvy.  

Z peerské perspektivy mohu říct, co trochu pomohlo mně. Společenský úspěch ať už v pracovní nebo umělecké oblasti mi umožnil nepochybovat o samotném základu toho, jestli jsem vůbec čeho schopný. Vyhoření v práci pak sice způsobilo, že jsem musel některé své dosavadní úspěchy považovat za uzavřené, ale otevřelo dveře k jinému způsobu prožívání a k radosti z činností, kterým se po konci pracovní doby mohu věnovat. Někdy bych chtěl, aby všechno vzniklo mou zásluhou, abych mohl být takový jakoby self-made man. To už ale nikdy nebudu, proto si pomáhám myšlenkou, že někým takovým není nikdo. Snad ani Bůh sám sebe nevytvořil. Vždy je to o příležitostech, o přístupu k životu, člověk nutně dělá chyby, ale dělá také dobrá rozhodnutí. Pro mě je teď důležité být odvážnější, víc si věřit, a míň se zpytovat. Tímto článkem jsem v tomto směru udělal krok dva zpátky, pak ale zase udělám nějaké kroky kupředu. Nebudu to moc řešit, příliš se chválit, ani se shazovat.

Pocit sebehodnoty může být sycen z mnoha zdrojů. Peerská solidarita a okruh blízkých přátel nebo rodiny může být jedním z nich. Napadají vás nějaké další? Odkud čerpáte posilu ve svých každodenních životech?