Svět jako půle a přestávka

• Tomáš Vaněk
• 22. 5. 2024
• 0

Je vždycky zajímavé psát o duševním zdraví a přitom si vypůjčit přirovnání třeba z filozofie nebo ze sportovních klání. Člověk tak má šanci vyhnout se věcem, které už byly jednou řečené v rámci obvyklého slovníku psychiatrie, recovery hnutí nebo třeba sociologie. Nakonec ale zkušenosti, které člověk popisuje, bývají pořád ty samé. Panuje určitá bezvýchodnost nejen ve světě duševního zdraví, ale také ve všech ostatních světech.

Leccos se opakuje nebo naopak dochází ke zdánlivému pokroku, který je někým vítán a potvrzován, někým naopak třeba zas vyvracen. Často se osobní bolesti, ale třeba i enviromentální žal, zděšení z politické situace, soucit s blízkými i ne tak blízkými trpícími lidmi, stávají denním chlebem, který musíme přežvykovat a doufat v přílet mimozemšťanů nebo příchod spasitele. Spasitel však stále nepřichází a pokud by i přišel, nejspíš by se ve dveřích zas otočil a nechal nás na pospas sobě samým.

Je potom jedno, jestli vnímáme jako problém nárůst duševních problémů u mladých lidí, nízké platy psychiatrů, malý zájem veřejnosti o pomoc lidem v krizi, nedůvěru v systém péče a v jeho samotné základy, nebo třeba neochotu nemocných léčit se konvenční medikamentózní léčbou a přijmout fakt, že potřebují pomoc a že se v jejich životě něco nepodařilo. Také není důležité příliš zdůrazňovat, že i těžká duševní nemoc je jen určitou více či méně zákonitou událostí v jinak pestrém životě lidí, kteří mohou zastávat nesčetné jiné role a naplňovat své životy smysluplnými úkoly, ale i slastným odpočinkem. Všechno tohle je dobře známé, stejně jako skutečnost, že psychická onemocnění často provází také špatný zdravotní stav, tíživá sociální situace, nedostatek mezilidského kontaktu a v posledku bohužel i předčasná smrt.

Nakonec, vraťme se radši k fotbalu a k jeho dvěma polovinám, mezi nimiž se rozprostírá přestávka. Diváci se během ní občerství a hráči nastoupí z šaten s novými taktickými úkoly a s vůlí utkání dotáhnout do vítězného konce. Člověk, který se poprvé ocitne v psychiatrické instituci, by mohl tento pobyt vnímat jako právě takový předěl. Ať už budeme k systému jakkoliv kritičtí, můžeme přesto asi dojít k náhledu, že u 90 procent hospitalizovaných se v dosavadním životě něco nepovedlo. Něco je vyvedlo z míry, takže například v očekávání příletu spasitele nebo příchodu mimozemšťanů trochu zanedbali své běžné pracovní povinnosti a v podstatě si často vyhloubili svůj vlastní svět, který je ale ostatním proti mysli a v podstatě téměř nikdo ho s nimi nesdílí. Ať už mají ten nebo onen problém, právě intenzita, se kterou se věnují rozvíjení různých řešících nebo vyhýbavých strategií je postupně tak vysoká a neúnosná, až jim přeskočí. To se může týkat lidí s psychózou nebo třeba nějakou mánií, je to samozřejmě jen jeden případ z tisíce, nikterak závazný pro hospitalizaci v instituci, ale přesto docela běžný. Bydlím ve čtvrti, kde sanitky stále dovážejí spousty lidí do největší psychiatrické instituce v Česku, Psychiatrické nemocnice Bohnice. Někteří jiní lidé dorazí do Bohnic po svých s odhodláním si takzvaně odpočinout. Ať tak nebo onak, je to místo, kde se zastavil čas a ani moderní metody péče ho příliš nerozpohybují.

Bylo by velmi záhodno, aby si přes pochopitelnou hrůzu z toho, co se jim stalo a čím si musejí procházet, lidé s nemocí uvědomovali, že není možné veškeré pochybení připisovat stavu světa. Mimozemšťani se nevylodili, Kristus se nepřipotácel a v mnoha dalších ohledech je jejich vidění světa neověřitelné a neprokazatelné. Na druhé straně je tu zdravotní personál, a tam je možné aspoň se přesvědčit o tom, že všechno hezky funguje. Lékaři si odloží oděv do skříňky, převléknou se do bílého a vykonávají své povolání svědomitě a načas. Nechme stranou, jestli to pomáhá nebo škodí, nebuďme malicherní, nakolik to jde…

Otevřít se naději, že po přestávce v blázinci, začne ještě druhý poločas života je naprosto klíčové. A to ne proto, že by nás ve většině případů čekalo něco extra krásného nebo skvělého. Člověk už pravděpodobně trochu prohrává svůj život a zachránit něco jde, něco ne, celkové vítězství se spíše neočekává. Je ale možné důstojně dovést svůj příkladný život do zákonitých konců a přitom se tolik nesoustředit na jeho výsledek, ale spíš si užívat každou vteřinu a mít radost z toho, že to nějak jde. Historie se bude ptát, kdo zvítězil a kdo prohrál. A dějiny za nás napíšou vítězové. My ale můžeme prohodit pár slov s prodavačkou v konzumu a zavolat kamarádovi nebo kamarádce, kterým nedávno bylo smutno a nevěděli jsme proč. Nakonec, i dějinami prý hýbou spíš neviditelní lidé, někdo, od koho bychom to asi nečekali a koho možná vůbec neznáme.

Snad jsme pro druhé taky neviditelní, a to je možná víc, než bychom si mohli přát. Také Rumburak v Arabele nedal dopustit na svůj neviditelný plášť. Ale ať už jsme vidět nebo ne, měli bychom považovat za zcela nevyvratitelné, že žádný úspěch nebo neúspěch nezvyšuje ani nesnižuje existenciální hodnotu člověka. Každý má na Zemi nějaké úkoly, může si jich nabrat celou hrst a může přemýšlet, nakolik je ochoten se s nimi identifikovat. Může ale také meditovat nebo se jen tak něčemu smát. Ať už první polovina zápasu dopadla jakkoliv, ať už byla nebo nebyla příjemná přestávka, ať se podaří ještě něco napravit v druhé půli nebo se naopak všechno ještě víc pokazí, před branami ráje svlékneme své osudy jak zpuchřelý a nepadnoucí oděv. Před námi totiž bude svět, jak jsme ho onehdy ve stavech vytržení viděli, nepochybný, zaoblený a plný soucitu, smíření a tiché lásky.