![Studio 27 \](https://www.studio27.cz/assets/images/3_logo_web.png "Studio 27 \"){kind=logo}
Jak si ponechat svá bludná přesvědčení a přitom se nezbláznit, jak chránit v sobě poslání Buddhy, Krista nebo panny Marie, a přitom zvládat rodinné obědy a pochůzky po úřadech? Snad by mohlo být cestou přiučit se u esoteriků, kteří žijí v dvoupatrové realitě.
Lidé, kteří si prošli psychózou, bývají často velmi křehcí a hlubocí. Někdy dovedou být nedůtkliví nebo temní, zejména ve smyslu zmatenosti. Možná je to proto, že přijali poslání, které se jim svět snaží sebrat nebo lépe řečeno odebrat. Ve velkém tichu nebo naopak zahlceni zvuky velkoměsta probudili v sobě bytost, která má úkol větší než je člověk sám. Musejí spasit svět nebo žít v čistotě, která je pro běžné smrtelníky docela nepředstavitelná. A okolí jim hází klacky pod nohy, někdy i na hlavu, bije je a nechápe, o co se vlastně v téhle vesmírné hře hraje.
Notoricky známý je příklad psychiatra Jarolímka, který by šel odvyprávět třeba takto: v Kosmonosích v klecovém lůžku narazil Jarolímek coby začínající lékař na mladého muže, který se domníval, že je sám Friedrich Nietzsche, génius a kdesi cosi. Trpělivým a velmi nápaditým vysvětlováním, osvíceným přístupem, nekonečnými rozhovory a skutečným porozuměním se mu povedlo tyto bludy muži vymluvit. Když už se uzdravil, bylo mu umožněno opustit léčebnu, vylezl na stožár vysokého napětí a nechal se sežehnout proudem.
Příběh ukazuje, že vzdát se bludů je někdy nesnesitelné například proto, že člověk zbavený poslání ztrácí životní jiskru a všechen smysl. Mimoto, nemá ani dost sil žít normální život, který mu chystá většinou malicherné, ale přesto zatěžující a ponižující úkoly. Dá se spekulovat také o tom, jestli psychóza sama nefunguje i biologicky, nedodává člověku endorfiny, dopamin atd., takže ve chvíli, kdy se přimkne k normalitě a snaží se jí zuby nehty držet, strádá v podstatě i ve svém biochemickém fungování, nic ho nedovede naplnit radostí nebo nadšením. Okolí se jeví vyhaslý a bez života.
Vedle těchto dobře známých problémů může člověk, který se rozhodl říct své ano normalitě, pociťovat také výčitky svědomí z toho, že zradil své poslání. Být Kristem, donem Quijotem, pannou Marií nebo třeba inkarnací nějakého filosofa není něco, co by se dalo odestát a zapomenout, nad touto životní etapou není snadné mávnout rukou. Určitě to neplatí pro všechny, ale jistě jsou mezi lidmi se zkušeností s psychózou tací, pro které zavrhnout své zážitky může být velký morální problém.
Tady je důležité zmínit, že také zdraví a extrovertní lidé, kteří nikdy neměli tu čest setkat se s psychiatrií, nežijí jen hmotou a realitou. Také oni mají své sny, své představy, které z nich dělají o chlup spokojenější lidské bytosti. Tyto malé sny a soukromé vize, ať už se týkají sebepojetí nebo třeba stavu světa, se považují za zcela normální, a kdybychom běžného člověka zbavili možnosti si o sobě a o světě něco myslet, považoval by to za násilí a velkou ztrátu, se kterou by se jen stěží dovedl vyrovnat.
Nakonec se jako zdravější tedy jeví možnost si i silné schizofrenní bludy ponechat, nicméně jim určit jejich místo. Tím se bludy tisíckrát oslabí, nebudou už nepochybným a svatosvatým středobodem. Blud, který má své přesně určené místo, třeba v rámci rozhovorů v hospodě nebo jako hnací motor umělecké tvorby, je zkrocený a ochočený, zotročený blud. Esoterici tomu říkají dvoupatrové vnímání. Na jednu stranu jsem občan České republiky, který si nechal narůst dlouhé vlasy, na druhou stranu následuju cestu Ježíše Krista až téměř k úplnému ztotožnění. Mohu rozmlouvat se stromy nebo s rostlinami, o psech nemluvě, ale nemusím to nikomu věšet na nos. A když mě ostraha botanické zahrady upozorní na blížící se konec otevírací doby, mohu se prostě omluvit a sám se té situaci zasmát. Příště, až zase budu chtít splývat s přírodou, nastavím si budík. Není to ideální řešení, není to určitě jediná cesta, jak pracovat s psychotickou zkušeností, ale je to zajímavý koncept, který člověku umožní pociťovat smysl a přitom se v něm úplně nerozplynout.
