#PEERpomaha - O křehkosti peerů

• Michal Kašpar
• 21. 9. 2022
• 0

Zdá se, že už bylo o peerech řečeno vše. Že jsou dobří na sdílení svého příběhu, na naslouchání svým peer-klientům, na to, aby zakládali a vedli tzv. svépomocné skupiny nebo skupiny zotavení, na to, aby přinášeli sebe a svou zkušenost do veřejného prostoru, atd.

Málo se ví o tom, že peeři a peerky mají také svoji psychiku, a to křehkou a svou předchozí i současnou situací zatíženou. Poznal jsem řadu peerů, kteří v práci utrpěli šrámy. Má se s nimi zacházet více v rukavičkách? Nevím. Dali se do služeb boje proti duševní nemoci, a tak jim nezbývá než bojovat.

Co když k nim ale v práci přistupují necitelně? Možná někomu z multidisciplinárního týmu peer konzultant nesedne. V každé práci se vyskytují třenice, proč ne třeba v CDZku? Co má pak dělat?

Já jsem zvyklý před složitými vztahy na pracovišti prchat. Ale jiný si chce obhájit a vyvzdorovat svůj – poměrně nejistý – chleba. Záleží na člověku. Celkem snad lze říci, že lidé, kteří zažívají vážné duševní potíže, bojují s financemi, kterých mají málo, a k tomu i s vlastní křehkostí, které mají nadbytek. Když já mám trable v práci, musím si vzít neschopenku, zdravotní dovolenou.

Chtěli bychom, aby peeři nebyli na jednotlivých pracovištích osamoceni, což často bývají. Kde v České republice mají ten luxus, že je peerů v týmu více, jsou si jisti svou rolí a radí se mezi sebou? Možná ve velkých pražských organizacích. Práce je i tak může vyčerpávat, protože zacházejí s příběhy svých klientů, kteří na svou pěst procházejí obrovskými těžkostmi, jež jim způsobuje jejich duševní neduh.

Citlivého peera to snadno zasáhne. Říká si: Dělám smysluplnou práci, ale na tohle už nemám. Nemluvě o tom, když peerův klient odejde ze světa, a třeba i „dobrovolně“, čili možná i „pod vlivem nemoci“. Běžnému profesionálovi obvykle stačí supervize, na možnost neúspěchu se roky připravoval v rámci svého univerzitního vzdělání. Peeři ale většinou nesou utrpení svých klientů mnohem tíže. Navíc supervize, sebevíce potřebná a ne vždy dostupná, nezmůže všechno. Svoje „malé“ pohřebiště si každý nosíme pak s sebou, ve svých hlavách a srdcích.

Je fantastické, když se nám „klient“ zlepšuje před očima, čili ožívá, probouzí se z letargie, pouští se do vyprávění a odhodlává se k akcím, které mu možná změní život k lepšímu. Je tragické sledovat proces opačný. A nemoc jde nahoru dolů, snad ze své podstaty. Vracíme se pak všichni o velké skoky zpět a nevidíme světelnou díru na konci tunelu.

Není ničí povinností tohle vydržet. O lidech s duševním onemocněním se říká, že jsou dlouho mladí. Zaskočeni svým věčným mládím pomalu stárneme v nových životních rolích ochranitelů či zachránců, vzorů a příkladů, nezkušených lidí se zkušeností a chybí nám střední generace zkušenějších a staří mazáci, kteří by nám vše vysvětlili, schválili a odpustili.