![Studio 27 \](https://www.studio27.cz/assets/images/3_logo_web.png "Studio 27 \"){kind=logo}
Co trápí lidi s duševním onemocněním nejčastěji? Je možné vůbec tyto oblasti osobního utrpení nějak ohraničit a definovat? Z našeho pohledu uvedeme 10 takových Achillových pat, na které míří naše okolí své jedovaté šípy, ale které si někdy také pochroumáme sami vlastní nešikovností v přílišné “sebe-terapii”. U každého člověka to samozřejmě bude jiné, někdo víc zažívá to, jiný něco druhé. A naštěstí, náš život není jen o utrpení nebo o nezdarech, které nás potkaly. Je také plný naděje.
Jde utrpení lidí s psychiatrickou diagnózou sestavit do pomyslného žebříčku?
1. Trhlina v životě i v životopise
2. Ztráta přátel, nedůvěra k druhým
3. Odborníci se na mne povyšují
4. Nevěřím si, že neudělám nějakou blbost
5. Beru léky a stejně trpím, dokonce čím dál víc
6. Mám problémy s vedlejšími účinky léků
7. Nemohu naplno projevit své talenty
8. Nemohu si nic dovolit pro nedostatek financí
9. Lidé okolo nesdílí mé hodnoty, nikoho nezajímám
10. Na nic se netěším
Nevíme, kdo z vás by dal který z těchto hitů na první místo, my ještě jasno nemáme. Ale je naší milou povinností tyto pecky více představit.
1. Trhlina je nějaké přerušení, propast mezi životem před nemocí a po/při ní. Může to být i přechod mezi víceméně šťastným dětstvím a těžkým dospíváním, ale také mezi pohodou a trýzní. Životopis tak dostane trhlinu, a to nejen klasické cévéčko do práce, ale i terapeuticky rekonstruovaný běh života nebo peerský příběh, kdy na začátku bylo trápení a pak zotavení? Trhlina se rozevře v životě s fatální silou a dál jako rána čeká na zašití a zajizvení. Někdy by se myslelo, že se z toho zlého snu člověk probudí a objeví se zpátky ve svém starém životě. Nic takového se nestane. Je ale možné oba životy překlenout.
2. Ztratili se nám někteří přátelé, přestali jsme je zajímat? Nebo nás od nich čekají všetečné otázky, na které se odpovídá s bolestí v duši? Mám jim to všem říkat? Vždyť věděli, že jsem na hlavu nemocen, a nepřišli za mnou sami. Nevím ani, jestli smím poznávat nové lidi, když mám na srdci hlavně svoji bolest, případně bych radši neříkal nic. A tak se jen dívám, jak mi lidé postupně odcházejí ze života.
3. Tak už je to tady, jsem v blázinci. Na jedné straně jsou sestry, doktoři a celý ten kolektiv odborníků, na druhé straně ti podivní šílenci, a mezi tím já. Možná jsou mi někteří sympatičtí, možná se na kuřárně zasmějeme černému humoru, ale jedno je jisté. Pochopení pro svůj žal tady ne a ne dostat. “Pojďte sem, vezměte si léky, jezte, nechoďte na sluníčko, jděte si lehnout, spěte!” Případně: “Požádejte si o důchod, ukliďte si doma, odpusťte svým kritikům, odpusťte si tohle chování a odpusťte sami sobě.”
4. Sakra, nefunguje mi mozek! Co teď? Zvládnu jít do školy? Do práce? Do obchodu, na poštu, do banky, na úřad, na tenis, na koncert, na dovolenou?! Co když něco zkazím, provedu, nedokážu? Tolik možností všechno podělat, sesypat se, udělat ostudu, někoho seřvat nebo zůstat oněmělý. Co když někomu ublížím, co když ubližuji všem? Co když si něco udělám???
5. Mám léky, mám jich dost? Vždyť mi řekli, že jsem nemocný. Beru ráno, beru večer, někdy i mezi tím. Už se moc těším, až mi zabere ten můj prášek, injekce, čípek. Ale ouha, nezabírá, je mi špatně. Musím to říct doktorovi. Napsal mi další, zvýšil mi dávku, ptá se, jak mi je. Špatně nebo dokonce hůř. Počkáme, přidáme, zkusíme něco nového. Občas něco vysadíme. Taky špatně? A tak dále. Mám hlad, vysoký nebo nízký tlak, tloustnu, jsem zmatený a hlavně k smrti unavený. Čím víc bolesti, tím víc prášků - začarovaný kruh.
6. Lékaři a další manažeři smyslu mého života mi říkají, že je chyba ve mně. Prý jím mnoho sladkostí. Proto se nemůžu hnout a mé tělo ztratilo jakoukoliv kontrolu nad svými procesy. A podobně je to i s hlavou. Možná by mi prospělo míň myslet… Někdy člověk myslet nechce, chce být se svou partnerkou v těsném objetí a užít si sexu. Jenže. Tyhle príma prášky, které mi kryjí záda, abych nešílel, způsobují pokles. Nikoli poklesek, ale čistou impotenci. Zkusil jsem jiné, taky fajn, erekce je zpět. Pro změnu není orgasmus. Vlastně jako by byl, ale totálně bez prožitku. První, před čím mě lékaři varovali, jsou tzv. “lékové prázdniny” neboli víkend plný sexu bez léků. Co mám dělat? OK. Nechám si od psychiatra předepsat viagru. To je ale užitečný odborník!
7. Občas mám pocit, že mi svět nedal šanci. Lidé, kteří mi mohli pomoct, pomohli jiným lidem. A tak teď sedím v kruhu svých blízkých na kuřárně pavilonu pro bezmocné a sním o tom, jak pro mě brzy nechají poslat papamobil z Vatikánu. Ten dlouho nejede. Potřebuju už nutně vědět, jak se to se mnou má, prosím spolubydlícího z pětky, aby mi půjčil telefon. Mobil nepůjčuje, prý ze zásady. A tak jen koukám skrz mříže na zaplivanou betonovou cestu, na jejím konci už ani já, věčný optimista, netuším žádné slavobrány.
8. Nejedu nikam. Nemám na to. Ani nejdu do hospody. Nekoupím si cédéčko, nestáhnu si písničku, nemám internet. Nečtu nic, jen metro, nevolám nikomu, čekám, že zavolají mně. Není, kdo by mi volal. Nula od nuly pojde. Dali mi důchod. Vypočetli nulu. Rána k ráně sedá, jenže nula nulu nehledá.
9. Zkusil jsem se zotavit, pro mámu, pro tátu, pro přítelkyni, pro bráchu, pro doktora. Šlo to. Dal jsem si pivo a jointa, pro sebe, pro kamarády. Taky to šlo. Zkusil jsem to skloubit s prací. Nevyšlo to. Chci žít naplno, to znamená užívat života. Mít nějakou srandu, ale v práci mě nechtějí, kamarádi už taky ne a přítelkyně mě opustily. Důchod mám, jen ho občas utratím, tak to zkusím s hospitalizací. Mám nové kamarády, než mi zase zmizí. Rodina mě nechápe a já nechápu je. Umím hodně věcí, ale zvedat se ze dna furt dokola mě přestalo bavit.
10. Nedávno jsem slyšel, že bude mistrovství světa v Kataru. Škoda, že není také ve schíze. Asi bych vyhrál. Odborníci mi říkají, že jsme skvělá komunita. Nevím, koho tím mají na mysli. Dřív mě doprovázeli na úřad. Představuju si, jak mě sestřička vede k oltáři, jen nevím, kdo by stál na druhé straně. Možná smrt a její svědek prozřetelnost. Netěším se už vůbec na nic. To je stav, celá léta panující nálada. Už 3 roky nemůžu brečet ani se smát, pocit radosti neznám. Ne že bych o to stál. O nic nestojím, za nic nestojím, a co hůř, přijde mi už úplně zbytečný to nějak rozmazávat.
Říká se, že všechno, co si člověk dovede představit, dovede také pustit. Právě jste si pustili v hlavě, nebo možná do hlavy, celou tuto skvělou hitparádu bolestí a útrap. Ať už byste volili jakýkoliv z našich hitů za nejpřiléhavější nebo nejvíc na tělo, nikdy nezapomínejte na to, že změna je možná a co bylo včera nějak, může být zítra zase jinak!
