#PEERpomaha - Život jako profese

• Tomáš Vaněk
• 26. 10. 2022
• 0

Pracovním nástrojem peera je jeho příběh. Jeho životní naděje, jeho víra v zotavení, jeho nejtěžší okamžiky, kdy se rozhoduje pro život, jsou posléze zhodnoceny v jeho práci s klienty nebo v jeho veřejných vystoupeních. Zdá se to být až magické. Peer skoro nemusí dělat nic jiného než prostě žít a svůj život zvládat. Jeho pracovní povinnosti jsou oproti jiným lidem mnohem méně odosobněné, a snad je jich i méně. Zatímco instalatér nebo řidič soupravy metra mají soubor dovedností, které nabízejí a kterými se vykazují jako odborníci na tu kterou oblast lidské činnosti, peerovi v podstatě stačí jen dýchat, mluvit přiměřeným tempem a občas se pořádně vyspat. Může druhým ukazovat, že normalita je snadná a snadno dostupná, až tak snadno, že by se celá peerská práce mohla jevit jako dokonale zbytečná.

Kdo by chtěl peerům tuhle roli závidět, měl by si uvědomit několik nástrah, se kterými se peeři na své každodenní cestě potkávají. Jednou z nich je skutečnost, že se jejich osobní život stává pracovním nástrojem. Jsou placeni za to, že žijí, to je fajn, ale zároveň ztrácí téměř právo na osobní život. Tam, kde se druhý člověk může rozhodnout pro nějakou svobodnou a třeba i pochybnou věc, ze které se zodpovídá jen sám sobě, musí si být peer vědom toho, že se tato věc stane součástí jeho pracovní identity. Skrz jeho vlastní příběh se promítne do všech oblastí jeho života včetně profesního. Peer žije příkladně, jeho život je příkladem, a tak vlastně přestává být jeho a dostává se do obecného povědomí jako majetek společnosti. Peer nikdy nepřestává pracovat, i když hraje společenskou hru nebo se dívá v televizi na fotbal, hrozí, že to někdy některému ze svých klientů doporučí jako vhodný relax. Nebo to naopak v podpůrném rozhovoru označí za způsob, kterým sám ztrácí čas, aby tím klienta upokojil a ukázal, že sám není dokonalý. Těžko docenit dopad takové pasti na život člověka. Peer, který dostatečně promyslel důsledky své peerské role, může najednou z původní radosti, že pracuje bez práce, přejít do opačného extrému a dobrat se zjištění, že žije bez života. Všechno, co dělá, je součástí jeho nové pracovní identity peera.

Peer je tedy vlastně rituálně obětovaná osoba. Je něco jako hraničář z ještě nenapsaného Tolkienova příběhu. Z toho samozřejmě proudí do jeho života další přídavné utrpení. Ke své nemoci má přinejmenším dvě další podstatné zátěže. Život svých klientů a skutečnost, že jeho osobní život je obětován na oltář jejich pohodlí a jejich záchrany. Že jde v oblasti duševního zdraví často o život asi netřeba nikomu připomínat. Peer by si proto nejspíš mohl myslet, že je něco jako šaman, někdo mimo společnost a přece společnosti velmi blízký. K tomu však nemá v systému péče žádné oprávnění a pokud si to skutečně začne myslet nebo podle toho dokonce jednat, kolegové ho z týmu vyhostí a pošlou ho zpět na léčení. Peer degradovaný do role pacienta nebo naopak peer povýšený na běžného sociálního pracovníka je peerem, který své roli unikl. Je to problém, ale je to také vysvobození.

Proč systém nechce peery jako šamany? Zřejmě proto, že je to systém péče v rámci západního typu lékařské vědy a pomoci. Kdyby tato věda byla skutečně vědou a pomoc pomocí, nebyly by peeři vůbec potřeba. Člověk by onemocněl, šel by do nemocnice, tam by ho uzdravili a on by se vrátil tam, kde byl. Reálně je však systém psychiatrické péče, jak všichni vědí a nikdo snad ani nepopírá, krajně problematický. Podle některých je důvodem jeho nedostatků to, že je podfinancovaný. Jiní se domnívají, že je od počátku mylně definovaný a že jsou jeho chyby následkem zlé vůle. Psychiatrie, která diagnostikuje a psychiatrický provoz, který poutá lidi na lůžko, je represivní a krajně zkompromitované „nejmenší“ zlo. Podle některých z nouze ctnost a nejmenší zlo, podle jiných spíš největší zlo. Něco tak krajně neprůhledného, že není na místě to nějak hodnotit nebo posuzovat, dokud to nepoznáme…?

Jak však poznat systém, který není vidět, a jakou roli v tom mohou sehrát peeři? Zde se nabízí skvělá metafora. Nesmíme zapomínat, ať tak či onak, že peeři systémem nějak prošli. Znají jeho zákoutí, která by jejich kolegům z multidisciplinárních týmů ani nepřišla na mysl. Nikdo by je jimi neprovedl. Peeři však nejen skrze vlastní příběh, ale i skrze uvěřitelná svědectví svých klientů a souputníků, vědí o systému víc, než by často chtěli. Oni sami jsou pak pro další odborníky reflexní látkou, díky které je fungování systému lépe vidět. Podobně jako se při CT vyšetření vstřikuje modrá barva do žil, jsou peeři osvícenými osobnostmi, které procházejí soukolím systému a přitom jsou vidět. Tak se o uzavřeném systému psychiatrického provozu dozvídáme mnohem víc, než by byl sám o sobě kdy ochoten prozradit.

Peer tedy nejen žije život a proměňuje ho v pracovní nástroj, ale ještě je při tom všem specificky nasvícen, kdykoli se dostane do potíží a skončí třeba v nemocnici. Svým kolegům z multidisciplinárních týmů pak zprostředkovává svůj pohled a zvyšuje tak jejich citlivost a představivost. Jeho blud, že je šamanem, vyvrací vlastně jediná skutečnost. Žádní šamani u nás nežijí a nejsou ani potřeba! Sám pojem šaman je středoasijský, v jiných společnostech se šamanům říkalo jinak a hráli tam jinou roli, než šamani na Sibiři. Pokud si tedy peeři myslí, že mohou hrát takovou respektovanou roli, možná by bylo na místě poslat je na Sibiř? Zaprvé by se tam o sobě možná dozvěděli víc než na kurzech v CRPDZ, a zadruhé je určitá naděje, že by se ať už dobrovolně nebo nedobrovolně nemuseli nikdy vrátit.

Takový šibeniční humor ale není na místě. Stále tu máme přes sto peerů, kteří zvládají nástrahy své role víc než dobře. Neproměňují se v šamany, ani v sociální pracovníky s jasně vymezenou agendou a administrativou, hrají roli dvojitých agentů mocností normality a šílenství, a ještě při tom dokážou na to vše občas zapomenout a žít naplno vlastní život.