#PEERpomaha - Vnímejte míň a buďte zdrávi!

• Tomáš Vaněk
• 23. 2. 2023
• 0

Co je to vlastně psychóza? Čert ví. Na wikipedii začíná definice takto: Psychóza je závažný duševní stav, který lze definovat jako neschopnost chovat se a jednat v souladu s okolnostmi. Takovou okolností může kupříkladu být, že vám s dvěma policajty na krku někdo klade banální otázky. Víte, co je dneska za den? Víte, kde jste? Jakou máme roční dobu? Není těžké se dovtípit, že člověk, který na tyto otázky neposkytne náležitou a pokud možno správnou odpověď, je jednou nohou v blázinci a druhou v hrobě. Jak se ale může stát, že někdo přestane považovat čas za samozřejmý a přehledný? Jak může ztratit ze zřetele místo, kde se nachází? A proč není možné tuto celkovou dezorientaci snadno a rychle vyléčit?

Podle mých zkušeností psychiatrického pacienta je problémů hned několik. Jak jsem je postupně ve svém životě svépomocí nebo i odbornou pomocí řešil, strávil jsem desítky let života v neplodných nebo i celkem plodných úvahách. Prvním z problémů u mě bylo, že křečovité přimknutí se k místu, času a datu vyvolalo jakýsi stav bez radosti. Jak jsem se za pomoci medikace držel vysvětlení, která mi byla podána, a jedním z nich bylo i to, že jsem schizofrenik, ztrácel jsem schopnost se ve světě normálně pohybovat. Ať už víte, kolik je nebo kolik není hodin, jaká je roční doba a jestli jste na úřadě nebo v obchodě, jako schizofrenik jste všude odepsaný. Proto občas i závidím lidem, kteří se nevydali cestou úpěnlivé jasnosti a zůstali uvíznutí ve svých „bludech a halucinacích“ někde na pomezí normality a šílenství. Nálepku nemocného nepřijali a vedou si dál svou. Jestli mají co jíst nebo kde spát je starost druhých. Těch, kteří je mají na starosti.

Posléze jsem se dobral dalších problémů… Když už jsem věděl, kolik je hodin a kde jsem a neměl jsem halucinace ani příliš závažné bludy, měl jsem pocit, že by život měl být v pořádku. Jenže nebyl. Stav smutku a vykořeněnosti, stav bez energie, přetrvával. Je to jen pár dní, co jsem si přišel na novou svépomocnou techniku. Jestli bude nebo nebude fungovat je zatím ve hvězdách, přesto je vlastně ona záminkou pro napsání tohoto kratšího článku. Napadlo mě totiž, že normální lidé nemusí na otázky své časoprostorové orientace vynakládat žádné zvláštní úsilí. Zcela bez námahy vám řeknou, kde jsou a co je za den. A nemají-li zrovna alkoholové okno, tak v jejich životě není propastí, do nichž by mohli padat nebo aspoň nevěřícně zírat, není tam tajemství, které by je zbavovalo rozumu. Prostě okolnosti tak, jak jsou, zejména ty úplně základní, okamžitě vidí a dále je nezpochybňují. Prvním důležitým poznatkem tu pro mě bylo tedy to, že pro tyto lidi nepředstavuje časoprostorová orientace žádný zvláštní úkol. Probíhá u nich samovolně, aniž by museli hnout prstem.

Zorný úhel věčnosti

Prvním návrhem této svépomocné techniky je v bezpečném prostředí tohle křečovité držení se banálních pravd zase vypnout. Proč by měl být nějaký den v nějakém roce, proč by místo, na kterém se zrovna nacházím, mělo být popsatelné jednou nebo dvěma větami? Proč by z věčnosti nemohli vyskakovat démoni a tančit mi na sítnici starobylé tance? Proč by světlo hvězd nemohlo zanechávat na všech myšlených předmětech zlatý prach? Proč by 300 miliard mých buněk nemohlo mít radost z piruety, kterou dělám coby krasobruslař v jiném a stovky let vzdáleném životě právě teď ve svém léčbou zdecimovaném těle? Vstanu a zatočím se jako smyslů zbavený. A pokud tím zničím nebo napravím vesmír, pokud roztočím vír motýlích křídel známého efektu a způsobím pád letadla nebo písečnou bouři na Sahaře, není to o nic míň pravděpodobnější, než že tím nezpůsobím vůbec nic. Ať mi ti lidé, kteří věří v zákon nulového působení, dovedou něco takového předvést! Ať všechno souvisí se vším nebo nic s ničím, je pořád zábavnější prožívat si nějaký ten mýtus než si jen donekonečna opakovat, kolik už je zas hodin!

Setkání se tkání

Jak už naznačovala jedna z výše položených otázek, i mé tělo a má mysl, duše nebo duch, je bytost složená z mnoha pohledů a mnoha kousků hmoty a značně složitá. Mohu prostým pocítěním vděčnosti proměnit setkání s každou jinou lidskou, zvířecí, rostlinou nebo dokonce neživou bytostí v událost, na kterou by stálo za to vzpomínat. Však také zážitky z psychózy, kdy člověk často tento okouzlený pohled na svět zažívá, bývají v životě jedny z nejsilnějších. Paní profesorka Bankovská Motlová se mě a pár dalších nešťastníků pokoušela v roce 2011 tohoto pohledu zbavit. Když vysvětlovala, čím se vyznačuje schizofrenie, nejvíc jí bylo trnem v oku právě toto vytváření významů tam, kde by nemělo být nic než náhoda a lhostejnost. Konstatování, že je něco mrtvé a bez zajímavosti, kdežto něco jiného sice význam má, ale jen proto, že to je sdílené všemi lidmi v jedné nebo dvou přehledných větách, je až absurdní. Paní profesorka ukazovala na číslo tramvaje 22 na výukovém obrázku. To nemá žádný význam. Prohlásila. Pak na druhém obrázku držel hrdina vysokoškolský diplom. Ukázala na něj pravítkem a řekla: To je opravdu důležité! Já bych tedy mohl všude chodit a donekonečna opakovat, co jsem vystudoval nebo kolik je hodin nebo kde pracuju, a nikdo by se ničemu nedivil. Pokud bych ale vypadl z role a místo podávání stále stejných informací hledal za každým setkáním nějaké tajemství, byl bych zpět ve své nemoci. Divný, nebezpečný člověk, napadlo by každého.

Bezpečné prostředí pro vaše úlety

Je to určitě otázka míry. Nechci zpochybňovat paní profesorce Motlové její příměr s diplomy. Je opravdu nemožné vnímat všechno plně a do všech detailů. 300 miliard mých buněk nebo kolik jich mám, nemohu a ani nechci brát v potaz, mám-li se oddat nějakému jednoduchému pohybu. A tím pohybem mohu pohnout sice nejen sám sebou, ale podle Galileova zákonu o pevném bodu nakonec i Zemí! Jenže to opět nemůžu celé do důsledku pochopit a zaznamenat. Kdybych tohle udělal jinak, byl by můj život celý jinak? Je asi dost častá otázka, která trápí spíš děti než dospělé. Je zajímavá, asi zajímavější než odpověď na ni. Nemohu domyslet, v čem by byl můj život jiný, v čem stejný, a kolik lidí by tyhle změny v mém životě musely zákonitě poznamenat. Nemohu vědět, kdo jsem ani kde jsem, ale je dobré vědět, kdy budu (doma) nebo kde jsem byl včera touhle dobou. Brzy se na to totiž může některý z odborníků na duševní zdraví zeptat.

Ve zdravé jednoduchosti je síla. V hloubce ale zase může být radost a zdraví. Není vůbec špatné přecházet z filozofického, uměleckého, mezilidského modu prožívání do utilitárního a zjednodušujícího a zase zpět. Je to vlastně taky určitá práce na vlastní pozornosti. Pokud si ale někdo z vás v minulosti prošel psychózou a chtěl by své vnímání, cítění i myšlení znovu odbrzdit a odblokovat, stojí za to zvážit, jestli si nemá dopředu zajistit bezpečné místo pro takové bezprecedentní a přitom hluboce lidské, nakažlivé dobrodružství.