Zamyšlení nad vlastní zkušeností „šílenství“
U nemoci, kterou trpím, se běžně rozlišují pozitivní a negativní příznaky. Obě slova se tu však používají ve zvláštním smyslu. Pozitivní příznaky schizofrenie jsou bludy, halucinace, hlasy… tedy nic zvlášť pozitivního. A negativní příznaky jsou deprese nebo ztráta radosti ze života, ztráta vůle, citová oploštělost.
Slyšel jsem lékaře vysvětlovat použití slov pozitivní a negativní v tomto kontextu následovně: pozitivním se myslí, co je navíc, negativním, co chybí. Aniž bych chtěl romantizovat šílenství, pokusím se o celkem subjektivní pohled na to, co mi nemoc přinesla pozitivního a co negativního. Tentokrát v tom běžném smyslu těchto slov.
Velebit šílenství by sice bylo pošetilé, přesto mi ale přineslo do života mnoho a mnoho dobrého. Kdo měl to štěstí, že zažil příběh o záchraně světa jak z těch nejvypjatějších akčních filmů sám na sobě a v přímém přenosu? Kdo viděl za realitou hru neuvěřitelně rafinovaných a vychytralých sil… Kdo měl šanci stanout jednou nohou ve věčnosti, kde padají všechny mosty i masky a věci se proměňují před očima? A komu bylo umožněno na chvíli okusit ničivost a zároveň narkotickou svůdnost zastaveného času? Jistě jen nemnohým lidem. Také životní prohra spojená s tím, když vás ze všech těchto dobrodružných výšin strhnou a hodí zápasnickým chvatem na postel do klidu – má určitě něco do sebe. Takovou katastrofu člověk zažívá slovy Honzy Nedvěda jen párkrát za život. „Dvakrát či třikrát ó ne, i jednou je moc!“ Brutální a zároveň nevšedními zážitky prodchnutá zkušenost šílenství je jako vesmír, rozprskne se z hmoty o velikosti náprstku do vašeho života, vymlátí všechny okna a dveře, a vy pak za pomoci různých sociálních pracovníků a terapeutů čekáte na chvíli, kdy se ta nekonečná prázdnota začne zase smršťovat, kdy se brány, které se rozletěly, aspoň na chvíli přivřou a vy budete mít šanci se v sobě a ve světě zorientovat. Někdy chcete vědět, kdo jste a kde je vaše místo, pak se ale vzbouříte a vrátíte se zase do prostoru nekonečných možností. Vlastně je vám tam asi lépe… Tak pulzuje i život každého normálního člověka, jen v případě nás „šílenců“ se to děje mnohem divočeji a v tisícinásobných kulisách. Udržet takové bohatství a zároveň takovou radikální chudobu v rozumných a společensky přijatelných mezích je nesmírně těžký až celoživotní úkol – a někdy je bohužel nad síly člověka ho úspěšně vyřešit.
Když tedy není vhodné šílenství velebit, protože zničilo už mnoho životů (aspoň co se týče měřítek, ve kterých jsme zvyklí zničenost životů posuzovat) … proč nezkusit šílenství aspoň zvelebit? Takzvaně kultivovat? Je to bohužel protimluv, protože ochočené šílenství už určitě nebude šílenstvím, bude normalitou. Může se stát maketou šílenství na prodej, kurtizánou rozumu, který si obléká šílenství kolem krku jako nějakého exotického norka, aby se jím mohl pochlubit. Ale naštěstí se může stát také podkladem pro hledání tenké hranice mezi tím, jaké mezní zkušenosti jsou ještě žádoucí a duchovně zdravé, a jaké už jsou potenciálně ničivé především pro toho, kdo je zažívá.
Zamyslím se nyní také nad tím, jaká negativa mi stav šílenství do života přinesl. Jedním z velkých problémů je například to, že jsem se naučil sám sebe až příliš pozorovat. Přitom když už mě jednou rozum zradil a vlastně selhal, jak si mohu být jistý, že bude takové pozorování a zpytování k něčemu dobré? Má to být samozřejmě pokus o znovunabytí soudnosti, bohužel končí v radikální sebestigmatizaci a neúnosné sebekritice. Ze zachránce vesmíru se pak nutně stává ten, který je každému jen na obtíž svou tíhou a svým životem. Aspoň se tak sám chápe. Nemohu-li zachránit vesmír a nikdy jsem ho podle vidění druhých ani nezachraňoval, mám vůbec právo žít? Když mi bylo násilím zcizeno mé velké poselství, nemůže mi nakonec být zpochybněno úplně všechno? Mám vůbec právo si něco myslet? Někdo být? Mám právo na nějaké názory, nějaké city, nějaký majetek a nějaké soukromí? Trauma hospitalizace mi napovídá, že ne! Přemrštěná sebereflexe je jen jedním z nepříjemných projevů, které s sebou nese šílenství, trefně a v duchu doby pojmenované jako duševní nemoc. Není vůbec jednoduché si znovu začít věřit a nějak žít.
Co je ale pozitivní, nejsem na to sám. Mohu se opřít o zkušenosti druhých. Když jsem byl letos na Peerské nekonferenci, kterou pořádá Jindra Jašík, setkal jsem se s pár novými lidmi a hned viděl, jak si rozumíme, jak se dovedeme zorientovat v mezních zážitcích toho druhého a jak v nás příběhy druhého rezonují. Najednou jsem viděl, že sdílení je možné i tam, kde psychiatrie přichází o řeč a podává na táce lákavý koktejl medikamentů nejrůznějších barev, jež všechny dohromady mají navodit životní šeď. S lidmi na Peerské nekonferenci jsem mohl sdílet, kdo jsem. Nehledě na šílenství a nehledě na normalitu. Řečeno vtipem: z mesiášského komplexu se v interakci s druhými lidmi může stát komplexní mesiášství. Poněkud hraniční, ale právě proto i hodnotné a především velmi dobře sdělitelné, reálné poznání.