#PEERpomaha - Schizofrenie je dobrý pán

• Tomáš Vaněk
• 18. 9. 2023
• 0

Šílenství. U mě to začalo jako imperativ nezradit své poslání. Nebylo možné nic. Jen čekat, dýchat a objevovat. Pouštět se do myšlenkových dobrodružství.

V té době, kdy se sbíraly ty chorobné síly, jsem napsal kamarádovi po internetu: Umíš si představit, jak gigantické vypětí vůle mě musí stát, abych si tohle nicnedělání dovolil? A tak to také bylo. Mladý tehdy člověk, který hrdě odmítl jakkoli spolupracovat s duchem doby.

Později jsem se pod tlakem pokoušel něco dělat pro svou obživu. Měl jsem ale zoufale málo nápadů a zrazovala mě také zásobárna energie. Neustále unaven, co vypadalo nadějně, skončilo rychle fiaskem. Důvodem byl asi můj podvědomý odpor ke všemu, co bylo nějak něčím dané, co se netýkalo toho jediného a důležitého, co ve mně jak vetřelec pokoutně rostlo a co zřejmě potřebovalo ještě nějaký čas.

Teprve vlastně ve chvíli, kdy jsem pro sebe hledal nějaké uplatnění, byla má situace skutečně zoufalá. Pokud bych tehdy zašel rovnou do ordinace psychiatra, nejspíš bych splnil všechny podmínky pro udělení diagnózy F20. Nakonec to ale šlo oklikou přes záchranu světa. Přes záchranku a blázinec.

Z opravdu těžké mnohaleté psychózy neboli schizofrenie jsem se pak vytrvalým úsilím posunul do stavu remise, takové vlastně zvláštní nicneříkající plichty. Musel jsem si postupně plnit své osobní i terapeutické cíle, které možná většinou ani nebyly moje. Přestože to nebyly úplné zbytečnosti a občas jsem z toho měl i radost, vedlejším produktem všech těchto snah byla ošklivá žebravá cílevědomost. Navíc důsledně vzato, o ty nejdůležitější z těchto cílů jsem se nijak mimořádně nezasloužil. Stát se spisovatelem, mít kde a za co žít, naučit se spojovat šílenství s normalitou, to vše se dělo spíš mimovolně, než s nasazením nějaké účinné a specificky zaměřené síly.

Zatímco se mi otvírala vrátka k chráněné i celkem obyčejné práci, ztrácel jsem souběžně s tím kvality, které přináší do života jen absolutno, vyjádřené kupříkladu šílenstvím. Už jsem se učil smířlivě komentovat nebo dokonce shazovat vše, co jsem dřív žil a zažil. Ze všech mystických zážitků, objevných i zbytečných, čarokrásných i celkem hnusných, se stávaly v mém poučeném vyprávění vlastního příběhu symptomy selhání. Společnost mi platila za to, abych se popíral a zapíral, abych se pitval a tedy, předpokládejme, předběžně i zabíjel.

Kdybych měl být zcela upřímný, dosáhnout stavu bez větších příznaků nemoci byla i výzva. Nebylo to úplně zadarmo a úplně bez snahy. Ale také mi to bylo vnuceno. Přistoupil jsem na cizí hru s vidinou nějakého zisku. Metaforicky chápaného zisku. Velkou roli v tom sehrál také strach z blázince, kam jsem se určitě nechtěl vrátit.

Postupně se mi splnilo všechno nebo skoro všechno, co jsem si přál. Většinou náhodou, málokdy plánovitě. Pak jsem ale zjistil, že zajištěním si pozice ve světě to nekončí, nebo spíš naopak: končí. Křečovitě jsem se držel svých úspěchů a pracovních i jiných úkolů, až jsem nakonec zcela ustrnul a ztratil pocit, že žiju. Odměna, kterou jsem si sliboval, nebyla vysoká. Odměna, kterou jsem si vysnil, nepřicházela. Schizofrenie je špatný sluha, nic moc tak extra vám pod nátlakem nepřinese.

Naopak je ale dobrý pán. Šílenství je dobrý pán, ale špatný sluha. Neříkejte tomu šílenému tajemství v sobě, co si má myslet nebo dělat. Zkuste všechny ty věci, co děláme pro své zotavení z nemoci postavit na vedlejší kolej. Nejde to v tomhle světě důsledně a napořád, ale jde to. Třeba aspoň někdy před spaním.

To, co je ve vás zdravé, to ať slouží. Hlavně aby vám sloužilo zdraví! Tak se to i říká.

To, co nás přesahuje; opravdové šílenství, které nikdo nepochopí, ale které se zrcadlí v očích chápavého a osudem spřízněného posluchače, je dobrým pánem. Zkuste toho dobrého pána ale pro jednou jen zdvořile oslovit a promluvit si s ním jako rovný s rovným!