#PEERpomaha - Nemoci mluvit o duševní nemoci

• Tomáš Vaněk
• 5. 3. 2023
• 0

Jak mluvit o duševní nemoci jsme my duševně nemocní často dobře naučení. Ve svém příspěvku na sociálních sítích se tomu nedávno věnoval člen týmu bohnického Peer klubu Pavel Oulík. Pavel si stěžoval trochu na to, jakým způsobem se lidé představují. „Ahoj, já jsem Martin, a jsem paranoidní schizofrenik. Já jsem Katka a trpím bipolární afektivní poruchou.“ Podle jeho názoru by neměla stát nemoc tak v popředí, lidé by se měli vidět jinak a nemoc vnímat spíš jako nějakou svou součást, než určující a definující, definitivní znak. Ono na jednu stranu tohle všechno nějak víme, na druhou stranu na to zapomínáme. Kdysi byla většina z nás vedena k tomu, aby svou nemoc přijala. Aby na ni měla náhled. Nyní je to zase naopak: máme mluvit o své „hluboce osobní“ cestě k zotavení a z nemoci si tak moc nedělat, zmínit ji při zprávě o svém životě až úplně nakonec nebo dokonce vůbec. Kromě toho je ale potřeba, abychom sami převzali iniciativu. Jenže to nám říká často někdo druhý, ať převezmeme iniciativu a vymaníme se z role oběti, aktivně utváříme svůj život…

Je v tom cítit určitý paradox. Jak mám sám převzít iniciativu a být aktivní, když mi to nabízí někdo druhý? Mohu to zkoušet, ale možná ten rozhodující okamžik už byl promeškán právě ve chvíli, kdy mi to bylo nabízeno někým druhým. Jak by se tomu druhému líbilo, kdybych převzal iniciativu a začal překračovat jeho nebo její pevně vybudované terapeutické hranice? Jak by se tomu druhému líbilo, kdybych se rozhodl aktivitu vyjádřit nějakou psychózou? Pak by určitě zase bylo na místě zvolnit a začít být zase hezky pasivní. Možná je tohle krajní případ, ale já osobně jsem nikdy nebyl aktivnější než v psychóze, a nikdy jsem neměl svůj osud a vše co s ním souvisí víc ve svých rukou, i když byly toho času třeba připoutané k posteli.

Z různých těchto paradoxů nevede uspokojivá cesta ven. Ideologie recovery nás učí, že pokud přijmeme nemoc jako smysluplnou událost a začneme na sobě pracovat, zjistíme nakonec, že vedeme smysluplný život. Je to sice velký posun od předchozího paradigmatu, ale samotné projevy duševní nemoci to nepřekoná. Ano, je mnohem lepší se představovat nějak takto: „Ahoj, já jsem Tomáš, baví mě psát články a pracuju jako novinář, ještě víc mě baví psát prózu, nejsem úplně špatný v šachách a mám snad i smysl pro humor a určitou osobní odpovědnost.“ Kdybych to měl odříkávat na nějakém speed datingu, pořád by mě ale strašila v hlavě ta nemoc, to přece nejde potenciální drahé polovičce zamlčet! Na druhou stranu předchozí paradigma péče o duševní zdraví by si mé vystoupení představovalo asi takto: „Ahoj, jsem Tomáš, trpím paranoidní schizofrenií, ale jak vidíš, nemusím žít v léčebně a díky vhodné medikaci nekoušu ani neslintám.“

Zdá se, že věčně se točit kolem nějaké sebe koncepce, sebehodnoty, otázek, kdo jsem a kam směřuju, musí být hrozně otravné... Zvlášť když se třeba nemůžu úplně spolehnout na to, že mi bude vždy dobře nebo že mi bude aspoň za rok práce na sobě líp než teď. Rychle se unavím, na úřadech a jinde zmatkuju, nemám dost energie si zacvičit, pomalu ztrácím běžné návyky a často upadám do ničím nevyvolaných, vnitřních melancholických smutků. Jak to mám zapracovat do svého sebeobrazu? Kdyby bylo možné nestarat se o to, kdo jsem, bylo by to možná jednodušší. Člověk ale nějaké aspoň elementární já mít potřebuje.

Terapeut a autor bestsellerů jako jsou Temné noci duše nebo Kniha o přátelství Thomas Moore doporučuje, aby člověk vždy mluvil o svých smutcích, bolestech, nejistotách vlastními slovy. To je krásná rada od světoznámého spisovatele. Jak to má ale zvládnout člověk zahnaný na okraj společnosti, pokud zrovna náhodou není spisovatelem nebo básníkem? Vždyť všichni okolo mluví vypůjčenými slovy a odposlouchanými slovními obraty. A tito běžní lidé se často ptají na úplně nepodstatné věci. Chtějí si vás zařadit. Když řeknu na speed datingu, že jsem novinář, na 90 procent bude následovat otázka, pro jaká periodika píšu. A pokud zrovna nepíšu sloupky v Respektu a zkusím představit náš jedinečný projekt Studia 27, bude se určitě celé mé snažení hodit leda tak do pracovního výkazu. Jedním z největších problémů lidí s duševním onemocněním je právě to, že nejen že nejdou nikam zařadit, ale také jsou pro druhé lidi velmi okrajovým a někdy téměř děsivým zjevením nebo dokonce zjevem.

Jak se naučit tančit po minovém poli nástrah a přitom si nezoufat? Zdám se sám sobě neschopný? Možná ještě hůře by to zvládli jiní! Najít svá slova znamená najít svůj svět. Najít svůj svět možná znamená najít štěstí. A najít štěstí je asi víc než vědět, co si o mě myslí druzí. Tak se musím sice spokojit s omezeními: když dojde nad představování, nejspíš to úplně nevyhraju… Speed dating můžu zkusit, ale je dobré mít s sebou na takovou akci připravenou v záloze sociální pracovnici, která všechny trapasy dovede včas zažehnat a nebohého schizofrenika utěšit. A můžu si dát dostaveníčko s někým jiným, třeba klidně i s někým, kdo podobné problémy také zná.

Taková a jiná omezení jsou sice celkem rozsáhlá, ale bolest a utrpení, které denně zažívám, má svou hodnotu nejen ve věčném životě, ale i tady na Zemi. Jsou to bolest a utrpení, které jak známo utváří charakter. Nemusím chtít od světa za každou cenu něco dostat, stačí mi náznak přijetí a jsem schopen oplácet druhým podobnou mincí. A i když tak nějak mluvím svými nebo vypůjčenými slovy, nemusím ztrácet naději, že mi i druzí mohou někdy rozumět. Díky svému bezectnému postavení člověka vykázaného ze světa rozumu mohu třeba druhé lidi paradoxně trochu uklidňovat. Mohou v mé přítomnosti ztratit různé vlastní obavy. Mohou ztratit stud, se kterým skrývají vlastní bolestné životní rány. A mohu tak být pro druhé důležitý. Pokud si dokážu aspoň špetku takového pocitu vlastní hodnoty ukrást i sám pro sebe, pokud si špetku takového pocitu spokojenosti se sebou dokážou přisvojit čtenáři tohoto textu, je tím úkol jednou provždy splněn.