#PEERpomaha - Jestli mluvit o schizofrenii?

• Tomáš Vaněk
• 19. 12. 2023
• 0

Zajímavá otázka, kterou si každý řeší po svém. Máme lidem říkat o tom, že máme schizofrenii, a co to vlastně znamená? Když mi byla kdysi tato diagnóza oznámena, hodně jsem si to bral, bylo to pro mě vysvětlení mých problémů, bylo to trochu prokletí a trochu taky vysvobození.

Dostal jsem invalidní důchod a nadále nebyl schopný pracovat. Měl jsem hodně problém i cokoliv zažívat, cokoliv promýšlet, kamkoliv se pohybovat. Když jsem hrál šachy, zkoušel jsem co nejdřív nabízet remízu, abych hned neprohrál. Bylo to utrpení. A nikomu jsem, pokud možno o schizofrenii nic neříkal. Vlastně jsem neměl skoro žádné přátele, takže ani nebylo komu co říkat.

První menší průlom nastal, když jsem se potkal na nádraží s jedním šachistou, kterého jsem znal z dob, kdy jsem byl schopen ještě dobře hrát. Vracel se z turnaje v Teplicích, kde jsem byl navštívit mamku. Ptal se mě, jak se mám, a já mu po pravdě pověděl o své diagnóze. Je otázka, jestli se v té diagnóze vůbec něco skutečného skrývá, ale já to tak tehdy vůbec nebral. Měl jsem pocit, že mu bezmála o sobě zjevuju nějakou konečnou a fatální pravdu. Tím, že jsem mu vše řekl, prolomil se nějaký blok. Něco, za co jsem se strašně styděl a co bylo hrozně bolestné a zároveň děsivé, co mi leželo na srdci, ale nebylo možné to dostat ven, se najednou stalo aspoň nějak sdělitelným.

V této situaci se nachází mnoho lidí, kteří chtějí navázat vztah, najít si bydlení nebo práci, a bojí se promluvit o své zkušenosti s psychiatrií a o faktu, že jim byla přidělena hrůzostrašná diagnóza. Taky pak pořád mají pocit, jako by neříkali vše, když o tom nemluví, zároveň ale pokud o tom mluví, riskují odmítnutí a výsměch. Někdy se říká, že schizofrenie by neměla být tak důležitá, že je člověk přece ještě člověkem, a kromě svého zdraví zastává spoustu dalších rolí. Já to tak ale tehdy nevnímal, schizofrenie byla začátek a konec všech mých úvah, byl to středobod celého mého tehdejšího života.

Nakonec, na té cestě z Teplic do Prahy, jsem s tím druhým šachistou celou dobu rozebíral služby pro duševně nemocné, měli jsme oba například stejnou klíčovou pracovnici v Dobroduši. Aniž bych to mohl dopředu tušit, ten mladý muž měl totiž podobnou zkušenost jako já a byl jsem tak za svou upřímnost odměněn tím, že jsem mohl vidět, že na to všechno nejsem sám.

Později jsem se rozhodl takový pozitivní zážitek, jak jen je to možné opakovat a povýšit na určitý princip: že budu o schizofrenii mluvit a taky samozřejmě o svých zážitcích. Bylo někdy příjemné, že v určitých kontextech to lidé vnímali dobře a mé vyprávění považovali za svého druhu odvážné a pro ně tak osobně v jejich vlastních osudech inspirativní. Mohli si říct: pokud se tady ten člověk nestydí za svou schizofrenii, já se nemusím stydět za svoje menší a snesitelnější problémy. Někdy v tomto období zhruba před 10 lety jsme s kolegou Michalem Kašparem sbírali příběhy lidí, kteří se byli ochotní podělit o své mimořádné a těžké zážitky a zkušenosti. Vznikla kniha Kam jdou lidé s nemocnou duší a později také Studio 27 – zaostřeno na duši. Dnes se to může zdát směšné, ale tehdy jsme opravdu měli pocit určitého průkopnictví, když jsme byli ochotni jít se svým příběhem ven. Byla to odvaha. Doposud nevím, jestli jsme jenom vyhověli nějaké společenské poptávce, nebo jestli jsme skutečně něco způsobili a posunuli. Asi je pravda oboje. Jak dnes každý vidí v médiích, každý jeden problém se podává a prodává přes příběh a problémů přibývá, tu je to někdo, kdo trpí kleptomanií, tu je to zas člověk, kterému hučí v uších nebo se v noci pomočuje, mezi nimi my schizofrenici, všichni na jedné lodi, jako příklady dobré životní praxe, kdy vás problém sice zkruší, ale úplně nepřemůže. Přesycenost těmito příběhy je ve společnosti smutným důsledkem těchto novinářských postupů.

V tomto období, kdy jsem hodně pracoval i se svým příběhem zotavení z duševní nemoci, jsem vnímal schizofrenii skutečně podle těchto souřadnic jako něco, s čím má smysl se zaobírat a co zároveň nějak určuje způsob mého bytí ve světě. Hodně mě zajímalo, co se dá dělat s tím, aby se ta nemoc uzdravila.

Asi poslední tři roky jsem se ale postupně dostal k tomu, že se schizofrenie nikdy neuzdraví. A přestala mě tím pádem zajímat. Vlastně ji tolik neřeším, když za to zrovna nejsem placený. A jako doklad toho se objevily nové fyzické nemoci, například spánková apnoe, náběh na cukrovku, vysoký tlak. A mohu tak žít s celou paletou problémů, které jsou přibližně na stejné úrovni nebezpečnosti. A mohu i nemusím mluvit o psychiatrické diagnóze, ne jak se to zrovna hodí, ale spíše jak se mi chce. A zároveň se mohu pokoutně věnovat i určitým životním radostem. Můžu psát povinný happy end k tomuto článku, a přitom třeba hrát šachy, když na to mám náladu. Sice u nich trochu usínám a občas podlehnu nějakému bludu, ale v tom aspoň vím, že nejsem vůbec sám.