#PEERpomaha - Není Gabor Maté vlastně věrozvěst?

• Tomáš Vaněk
• 3. 8. 2023
• 0

Poslední dobou v českém prostředí hodně rezonuje film Moudrost traumatu, který staví kanadského lékaře a světoznámého autora knih Gabora Maté téměř do role charismatického zachránce planety. Maté začínal svou kariéru jako porodník, působil také jako rodinný lékař. Přes deset let bojoval o poslední zbytky duševního a tělesného zdraví lidí závislých na drogách ve vancouverské čtvrti Downtown Eastside. O tomto svém poslání napsal znamenitou knihu V říši hladových duchů.

V průběhu této lékařské kariéry se u něj rozvinul podivuhodný empatický humanismus, který se dále prohloubil jeho vlastní zkušeností s ayahuascou v jakýsi konečný nebo možná dokonce spíš nekonečný meditativní stav, ve kterém je schopen velmi rychle dohlédnout k samotným kořenům různých civilizačních neduhů a chorob. Jeho fanoušci například zbožňují hru, kdy se Maté zeptá na přednášce pro stovky lidí, jestli není přítomen někdo, kdo měl šťastné dětství. Zpravidla se pět nebo deset rukou zvedne a Maté si pozve některého z nešťastníků na podium, aby pak během pár minut několika dobře mířenými dotazy dokázal opak. Je to krásný způsob, jak mimochodem ukázat, že každý z nás je svým způsobem stižen traumatem, což je další z Matého klíčových koncepcí a témat.

Když čtete jeho knihy, nelze si nevšimnout toho, že se některé postupy a dokonce i konkrétní pasáže opakují. Maté často hovoří o vlastním dětském traumatu z nacistické Budapešti, kdy ho jeho matka odevzdala na ulici do rukou cizí ženy. Domnívala se, že mu tím zachrání život. Odloučení trvalo mnoho týdnů. Jindy a také opakovaně vzpomíná, jak se tato židovská žena řídila radou lékaře a odmítala utišit kojencův zoufalý pláč. Doklady o tom našel Gabor Maté v matčině deníku, který si byl schopen přečíst až po 50. roce věku. Do té doby byly vzpomínky v něm sepsané příliš bolestné. Jindy, když chce ukázat, že závislost na drogách není zdaleka tak exkluzivní a nepochopitelnou lidskou zkušeností, jak se nám občas zdá z agresivní protidrogové politiky, popisuje Maté svou závislost na nakupování CD s vážnou hudbou. Nejprve se snad jeví tato historka poněkud úsměvně a alibisticky, ale dostává nový význam ve chvíli, kdy se Maté přiznává k tomu, že nejednou zmeškal kvůli výběru nových úlovků pacientčin porod. Tak i při hromadění CD může jít o život. Neschopnost ovládnout vlastní vášeň a oddávat se činnostem, které nám z krátkodobého hlediska poskytují úlevu, ale z dlouhodobého škodí, to je podle Matého v podstatě definice závislosti.

Za autora těchto řádků, který se s touto ikonickou osobností populárního lékařství osobně setkal při krátkém nahrávaném rozhovoru, mohu říct, že na mě už od prvního slova, ať už naživo nebo na internetu, působí Gabor Maté jakýmsi zvláštně léčivým a uklidňujícím dojmem. Rád sleduju jeho vystoupení, a jsem schopen mu snadno prominout, že se někdy opakuje. Jako čtenář mám naproti tomu občas pocit, že využívá do jisté míry nefér prostředky. Například uvádí vědecké studie, které podporují jeho teze a názory, ale samy tyto studie by správně měl spíš odsoudit jako neetické. Umírají při nich pokusná zvířata. Neměl by tolik užívat zbraní „nepřítele“ k vlastnímu obohacení, vítězství by mu v posledku měly zajistit spíš jeho vlastní nástroje.

Gabor Maté ale není světec a sám se za něj ani nepovažuje. Jeho život není nepopsaný list papíru. A je nutno ocenit upřímnost, se kterou nám dává nahlédnout také do chyb, které postupně odkrýval ve své minulosti. Například při výchově svých dětí nebo ve vztahu k manželce, malířce Rae Maté. Jako takový nemá být vnímán jako svatý muž z neprostupného pralesa, ale spíš jako chybující městský člověk, který postupně odkrývá kořeny vlastní bolesti i radosti v našem běžném každodenním světě.

Je celkem pochopitelné, že se některým lidem už jen při zmínění jeho jména otevírá kudla v kapse. Je to kudla jejich vlastních bolestí a vzteků, ale je to také jejich právo na určitou svobodu a vzdor. Mají přece právo odmítnout učení, které by je chtělo z jejich úhlu pohledu jen manipulovat. Sám bych považoval Matého za takového věrozvěsta víry v uzdravení se z mezigeneračních traumat a dalšího často nesmyslného i nemyslitelného utrpení. On chce říct, že můžeme žít lepší život, a že bychom mohli obrátit pozornost k tomu, co je skutečně důležité. Někdy to nejsou myšlenky, ale spíš pocity. A tak si myslím, že i když je jednoho Matého možná už moc, stovky bezcitných, ale o to rozumovějších vědců v laboratořích, mu hravě zvládnou vytvořit dostatečnou protiváhu. Usilovat o celkový pohled, i když je možná zbytečný a nikdy nebude moct být tak doslova pochopen, bude v novém postfaktickém světě stále více potřeba. A i když mnohým z nás nemůže Gabor Maté ukazovat cestu, přece jen snad jeho působení může být zajímavou inspirací pro vlastní cestu ke zdraví.