#PEERpomaha - Léky kontra duševní zdraví

• Tomáš Vaněk, Michal Kašpar
• 28. 8. 2023
• 0

Snad není častější téma mezi lidmi, kteří se pokoušejí zotavit ze schizofrenie a dalších bludných okruhů psychiatrických diagnóz, než je braní nebo nebraní medikace. Mnoho z nás má dojem, že většina symptomů, které přímo nesouvisí s mánií nebo psychózou, je v podstatě přímo působena léky. U léků se část těchto nepříjemných projevů považuje za tzv. nežádoucí účinky, jiné ale farmakologie nepřiznává a přisuzuje je působení nemoci. Duševní nemoc tak nejen člověka vytrhne z jeho sociální bubliny v akutní fázi plné mystických a jiných prožitků, ale navíc ho natrvalo připoutá k něčemu, co je pro některé z nás ještě nepříjemnější. K zamlklosti, pomalosti, strachu, křečovitosti, neschopnosti se zasmát nebo rozbrečet, tloustnutí, ztrátě jakéhokoliv pocitu života, znecitlivění, zbavení osobnosti a myšlenkovému ustrnutí.

Například tradiční antipsychotika, už nevím jaké generace, způsobují jako nežádoucí účinek ztuhnutí těla a ztrátu humoru. Zbývá pak jen polohlasně šeptat, že život nemá smysl. Některá novější neuroleptika mají přímo v příbalovém letáku uvedeny jako vedlejší příznaky sebevražedné myšlenky. No, nekupte to! Proč tedy tyto léky brát? A navíc v jaké dávce? Tradiční psychiatrie to řeší za nás. Léků dáme hodně, aby hodně účinkovaly! Kdo z nás to nezažil, patří ke šťastlivcům.

Při dobrovolné hospitalizaci v psychiatrické léčebně/nemocnici mi v roce 1999 nasadili haloperidol. Bylo ho tolik, že se nedalo zastavit neustálé přecházení po místnosti. Když jsem vzal do ruky noviny, abych si něco přečetl, po jednom usilovně čteném (nikoliv přečteném) odstavci jsem je znechuceně a nervózně odhodil. Můj táta o mně prohlásil, že jsem jako tygr v kleci. Ano v chemické kleci si neodpočineš! Zákonitě jsem na propustce sáhl po marihuaně, abych se cítil aspoň chvíli normální, třeba i s mírnou paranoiou. Když víte, že jste pro okolí divní, nemějte ji.

Za okolností šťastnějších po propuštění z blázince jsem si svému ambulantnímu lékaři řekl o modernější lék, zyprexu. Ztracený humor se mi vrátil! Byl pravda zabarven trochu do černa po prožitém traumatu z hospitalizace, ale už jsem se dokázal zasmát vtipu. Dokonce jsem začal i sám vtipkovat. Zyprexa mě příjemně konejšila před spaním, když jsem si ji večer vzal, dostal jsem hlad. Po jeho nasycení se báječně usínalo… A probouzel jsem se s nadváhou. Rostl mi nejen apetit a hmotnost, ale i cholesterol a po patnácti letech se notně zvýšila i má glykémie. Jednoho dne, a to už jsem nebral zyprexy mírných 5 miligramů, ale rovných 25, jsem se probudil na interně s cukrovkou. Bylo mi čtyřicet. Humor nehumor, tohle jsem vlastně moc nečekal.

Nezačal jsem psychiatrii obviňovat z útoku na mé fyzické zdraví, tak paranoidním jsem se díky práškům nestal. Jen jsem si uvědomil, že všechny ty léky je třeba brát s rozumem. A ten doktorům nenaordinujete, říká Michal Kašpar.

U druhého z autorů tohoto článku byla situace dost podobná:

Léky, které způsobily úplné vyhasnutí vůle a zájmu o vlastní život, u mě dlouho zároveň vedly ke zvýšené důvěře v existenci a oprávněnost diagnózy schizofrenie. Teprve v době, kdy se mi povedlo snížit antipsychotika na rozumnou udržovací dávku a také působením času a nárůstem hmotnosti, se snížil vliv léků na mé prožívání a odezněly i některé z nežádoucích účinků, jako například vliv na sexuální funkce nebo neschopnost brečet a v podstatě se i smát. Co však zůstávalo, bylo chorobné tloustnutí, které jsem nemohl nijak zastavit. I když jsem se stravoval a pohyboval celkem rozumně, samozřejmě nijak extra zdravě a aktivně, ale řekněme normálně, na váhu to nemělo žádný vliv. Pár dnů, které jsem nezvládl a uchýlil se k dietním chybám, mělo vždy za následek raketový nárůst hmotnosti. A ta už se pak nikdy nesnižovala. Přestože mi praktická lékařka říkala, že nemůžu takto psychiatrické léky brát, představa jejich změny nebo dalšího snížení byla pro mě doslova děsivou. Není divu, když jsem po 12 letech bez psychózy volal na Centrum duševního zdraví, zdravotní sestra mě seřvala, jak je možné, že jsem si nepohlídal, abych měl doma dostatečnou zásobu léků. “Vždyť to je to hlavní a jediné, co máte na starost,” řekla mi. Sám to už vidím tak, že pro mě diagnóza schizofrenie není zvlášť určující a léky beru, protože jsem si na ně zvykl. Povedlo se mi i překonat strach ze změny medikace, a najednou je možné i celkem rozumně pracovat s přáním zhubnout. Když dělám dietní chyby, váha zůstává stejná, když naopak cvičím a jím rozumně, jde neznatelně, ale pro mě přece jen významně dolů. Po letech se přesvědčování, že medikace nemá na mé tělesné strádání žádný vliv, ukázalo z mé zkušenosti jako falešné. Mimochodem také přicházelo od lidí, kteří sami neměli žádnou osobní zkušenost s působením psychiatrických léků, dodává Tomáš Vaněk.

Takových příběhů je plný internet, lidé sdílí své zkušenosti s působením konkrétních léků například ve facebookové skupině Schizofrenie. Doklad pro to, že může být jejich amatérské, ale zároveň hluboce osobně zažité hledání platným referenčním rámcem, můžeme najít i v rozhovoru s Robertem Whitakerem, který přeložil pro web www.csdz.cz jeden z prvních českých peerů a bojovníků za alternativy v psychiatrii, Borek Lacina. Každý rozumný zdravotník vám řekne, že dozvídat se něco o medikaci a léčbě na internetu je pošetilé. Doporučí vám konzultaci se skutečným odborníkem v ordinaci. Co když ale tento skutečný odborník nemá v rukou nic víc než marketingový leták na prodej příběhu o nemoci, který farmaceutickým firmám už roky velmi kvalitně vydělává. Lékař se setkává s lidmi a snad se mu po lécích zdají zdravější, nebo aspoň podobnější jemu samému. Trochu otupělejší, trochu racionálnější, a trochu víc ochotní ke kompromisům.