Jsme skupina kreativních lidí s vlastní zkušeností s duševním onemocněním. Pořádáme a natáčíme besedy, rozhovory a reportáže se zajímavými lidmi nejen na téma duševního zdraví.

#PEERpomaha - Je vůbec etické zaměstnávat peery?

  • Tomáš Vaněk, Michal Kašpar
  • 1. 6. 2023
  • 0

zpráva z konference Prameny dialogu

Ve dnech 18. až 20. května jsme se vypravili do Olomouce na konferenci Prameny dialogu. Tato mezinárodní konference svedla na jedno místo mnoho předních odborníků na přístup dialogické a kolaborativní praxe. Nechyběl ani zakladatel léčebné a terapeutické praxe s názvem Otevřený dialog Jaakko Seikkula z Finska, se zajímavými příspěvky vystoupili také další zahraniční řečníci. Profesor Saito mluvil o využití online dialogické terapie v Japonsku při zmírňování negativních dopadů dobrovolného stažení se ze společnosti, hikikomori. Adalberto Barreto zaujal vedle přednášky také workshopem, kde se ptal účastníků na jejich bolesti. Podle místa a způsobu, jakým bolest pociťovali, dovedl určit její psychologické a duševní kořeny.

#PEERpomaha - Je vůbec etické zaměstnávat peery?

Právě workshopům a pracovním skupinám byl na konferenci věnován opravdu velkorysý prostor. A jeden z workshopů jsme připravili sami. Pod názvem “Život stravující role peerů” se skrýval provokativní ale prožitý pohled na peerské povolání. Naši redaktoři mluvili o paradoxním prožitku spjatém s jejich peerskou profesí. Když začínali v roce 2013 s peerstvím a zároveň prezentovali své osobní příběhy v souvislosti s jejich knihou Kam jdou lidé s nemocnou duší, cítili jako velmi osvobozující, že někoho jejich příběhy zajímají, že mohou svůj vlastní život využít k dosažení určitého společenského uznání. Bylo vlastně euforické moct být zaměstnán na základě vlastního já, nemuset vykonávat jiné činnosti odvozené od nějaké osvojené expertízy. Jak šel čas a Michal Kašpar i Tomáš Vaněk prošli různými kurzy zaměřenými na princip recovery, jejich život se začal napřimovat a přitom stále zůstával v nějakém původním smyslu jejich.

V určitém okamžiku se to ale přesmyklo a najednou to nebylo tak, že vlastně nikdy nepracují, protože jim stačí vyprávět o sobě. Bylo to naopak a jejich životy se začaly podobat projektovým papírům. Najednou byli placeni i za to, že zvládají příznaky své těžké psychiatrické diagnózy, protože každou takovou životní zkušenost zvládání nebo nezvládání nemoci mohli přetavit v určitou izolovanou historku na nějakém kurzu nebo přednášce.

Jinými slovy, jejich život se stal veřejným majetkem a všechny jejich přání, touhy, strachy, city byly natolik veřejným tajemstvím, že nakonec už ztratily i pro ně samotné vlastní smysl. Zatímco původně byli zakotveni v osobním životě, a práce byla něco navíc, po tomto přesmyknutí byl jejich život v podstatě pracovním nástrojem a osobní život se stal přebytečným luxusem, dobře nahraditelnou zásobárnou materiálu k prezentovatelným úvahám.

Na workshopu, který jsme vedli v angličtině, jsme se dostali i k dalším metaforám a příkladům. Jedna z účastnic a také spoluvedoucí workshopu Martin Novák ze skupiny Narativ vznesli dotaz: Je vůbec etické zaměstnávat lidi na takových pozicích? Peeři jsou vrženi do systému péče o duševní zdraví a psychiatrie jako nějaká v podstatě podivná reflexní látka. Na jejich reakcích, na jejich působení, můžou vědci sledovat jak funguje systém.

Sami peeři jsou cvičeni, aby ze svého příběhu používali jen to, co se zrovna hodí tomu kterému klientovi. Nemají vyprávět, nemají být ve svém příběhu cele, mají si z něj jen něco vyzobávat a to dávat k lepšímu, aby se ulevilo jejich klientům. A mají tyto klienty přivádět k dalším odborníkům. To je hodně těžká situace, kterou není vůbec potřeba peerům závidět. Vyprávět ze svého příběhu jen to, co se hodí, dokázat někdy i zamlčovat to, co se zrovna nehodí. Naproti tomu vést člověka vlastním příkladem a přitom nemít ani žádnou zvláštní oporu mimo své vlastní já, žádnou velkou propůjčenou autoritu, je nesmírně náročné.

Nemoct si nechat nic pro sebe, ale přitom se tvářit, že mám co říct a že neříkám všechno… Přitom neustále doplňovat svůj příběh o nové události z vlastního života. Udržovat si permanentní nadhled nad čímkoliv novým, co se stane, ať už jsou to skutečnosti sebevíce šokující. Připomíná to někdy stránky bulvárního časopisu. Tuto paradoxní situaci popsal Michal Kašpar následujícím obrazem: Je to stejné jako si udržet kamennou tvář (poker face), zatímco hraješ s otevřenými kartami.

Workshop v účastnících rezonoval ještě druhý den, podobně jako další inspirativní příspěvky kolegů na konferenci. Uzavřeli jsme také nová přátelství a oživili ta stará. Konference nebyla ušetřena určitých zmatků a nejistot, tolerance nejistoty k dialogu ale neodmyslitelně patří. Setkání umožnilo opět upevnit nesmírně inspirativní přístup Otevřeného dialogu nejen v myslích účastníků, ale i tak nějak celospolečensky. Budovy olomoucké univerzity tak hostily událost, na kterou nebude snadné ani zapomenout, ani ve svém obvyklém prostředí navázat.