#PEERpomaha - Drezúrou ke zdravému sebevědomí a trvalé invaliditě

• Tomáš Vaněk
• 17. 7. 2023
• 0

Jakým způsobem se lidé s duševním onemocněním propracovávají ke zdravému náhledu na svůj chorobný život? Na počátku problémů stojí většinou nějaké podivné zacyklení. Jako člověk s nemocí ze schizofrenního okruhu budu mluvit spíš z vlastní zkušenosti… Takový jakoby grandiózní pocit, kdy člověk sice reálně nic moc nedokázal, a i mu to je okolím předhazováno, on však má najednou pocit, že věci dávají smysl a že není sám úplně bez významu. A tak si zkusí dupnout. Pokusí se si přece jen jednou věřit a začne žít svůj osobní mýtus.

Může být Kristem nebo lékařem duší nebo třeba někým, kdo má recept na štěstí, geniálním hráčem. To zpravidla vzbudí vlnu nevole, a tahle vlna nevole tím člověkem nakonec mrští o útesy normality, a on se poprvé v životě ocitne za zamřížovanými okny léčeben. Chvilku je možná ještě schopen sehrávat svou dějinnou úlohu jakoby nic, ale dřív nebo později podlehne a bude muset aspoň na oko hrát hru, jejíž pravidla vymysleli druzí. Kdo tato pravidla skutečně vymyslel a k čemu tato hra slouží, je otázkou, která je sice na místě, ale dělala by z tohoto už tak smutného dobrodružství něco nezdravě tragického. Řekněme, že má-li hospitalizovaný na psychiatrii štěstí, potkává spoustu lidí, kteří se ho snaží přesvědčit, aby bral, co se mu nabízí.

Hlavně aby se vzdal velkolepých scénářů, kterými doposud opřádal svou vlastní existenci. Vždyť přece stačí docela málo a po malých krůčcích si vypracovat nové sebevědomí, které bude zdravé, a především bude mít reálný základ v tom, kým je. Jste jedinečná lidská bytost a nemoc může být jen malým škobrtnutím na tanečním parketu života! Dobře, řekne si náš nový schizofrenik, narkotizován tou novou představou a vší tou paradoxní péčí, a především taky notnou dávkou tlumící (psychoaktivní nebo spíš) psychopasivní medikace. Dobře, kdo tedy jsem a jak znovu začít?

Sebevědomí, které vychází z toho, co člověk skutečně dokázal, a je podepřeno výsledky, ne chimérami! Zkuste rozkrojit meloun na dvě poloviny a řekněte si: to já jsem udělal něco pro to, aby byl tento meloun dobře poživatelný. Usmějte se na prodavačku, neukazujte moc zuby a řekněte: děkuji. Napusťte si vanu teplou vodou a umyjte si vlasy. Zavolejte rodičům a za všechno se jim omluvte. Dejte výpověď v práci a běžte do chráněné dílny opečovávat městský prostor. Věděli jste, že lidé, kteří udržují městskou zeleň v bezvadném stavu, páchají mnohem víc dobrého než třeba právníci nebo prodejci značkového oblečení? A znáte-li medicínu, došlo vám někdy, že i obyčejný roznašeč reklamního tisku nebo noční hlídač zachrání víc životů než lékař, který postupuje podle instrukcí svých přístrojů a podle zadání farmaceutického průmyslu? Není krásné si uvědomit, že nikdo většinou ničemu nerozumí a nikomu nepomůže, a že je úplně jedno, čemu se člověk věnuje a s jakými úmysly to všechno dělá? Pro uzdravení ze schizofrenie úplně postačí, když si necháte aspoň trochu mluvit do života a vzdáte se své účasti na boji dobra se zlem, na záchraně planety, na osvobození mezilidských vztahů od manipulace a navrácení lidstva ke kořenům a k zákonům svobodné lásky atd.

Takovou drezúrou a sebe-drezúrou se člověk postupně propracuje ke zdravému sebevědomí a trvalé invaliditě. Popře sám sebe jako aktéra dějinného dramatu a najde sám sebe jako vymetače klubů denních aktivit, kde bude žebrat o cigaretu a soutěžit o kafe s mlíkem v bodovacím systému. Kdo umyje nejvíc nádobí a otře stoly, dostává totiž kafe v ten slavný den zadarmo. Nový blázen brzy pochopí, že sebevědomí založené na reálných výsledcích a reálných činech, je sebevědomí o dvanáct pater níže položené, než bylo jeho původní sebevědomí mesiáše.

Dřív nebo později to nevydrží a znovu mu hrábne. To už bude trochu slabší. Napodruhé už to nebude nikoho bavit, opakovaný vtip nebude vtipem a lékaři, střední i nižší zdravotnický personál, pracovní terapeuti i sociální pracovníci, a dokonce i někteří peeři, všichni budou uražení. Vždyť se tomu člověku tak skvěle dařilo osvojovat si zdravý náhled na sebe a na svou nemoc, jak se mohl tak zhoupnout a zase se uvrtat do všech těch bludů?

Odpověď jako obvykle tkví jednak v chemii, jednak v alchymii lži. Chemie říká, že reálné procesy v mozku krásně pookřejí takovou psychózou. Tomu člověku je konečně dobře, užije si ten čas, než bude zase upoután na lůžko až příliš doslovně. Dopaminová povodeň mu krásně uleví od tíhy života, která ho drtí. Druhá část odpovědi je ale složitější. Předpokládá, že bludy nemocného nejsou o nic víc ani míň pravdivé než jakékoliv jiné veřejné nebo i soukromé vyjádření. Ano, různí univerzitní filozofové ve veřejném prostoru, nájemní mystici, skuteční zástupci skutečné církve, pedagogové s dobrou pověstí, ba dokonce i ti terapeuti s pětiletým výcvikem, nemají v ničem blíž k pravdě než psychotik ve stavu vytržení. Všechno, čím se zabývají, je do stejné míry pravdivé i lživé. Umí svá vyjádření držet v rozumných mezích, ale když se pustí do jednání nebo je necháte déle než minutu mluvit, je to bohapustá nuda. A je to vlastně i lež. Ne tak absolutní lež, jaká se skrývá za příběhy člověka se schizofrenií, ale přece jen je to úplně zbytečné a fakticky k ničemu. Víte, řekl mi kdysi jakýsi Ahasver ve snu: Vy blázni jste jako spermie v první řadě dostihů k vajíčku. Všichni zemřete, všichni až na jednoho. Ti duševně zdraví se ničeho takového neúčastní. Jejich cílovou stanicí je ploché břicho.