#PEERpomaha - Peer Tomáš (1982) - Nebýt na světě sám je pro mě radost

V novostavbě na kraji města se Tomáš zbláznil ze své samoty. Dokud žil ve společnosti přátel, neškodila mu ani mnohem horší prostředí. Sklepní byt, kam nedosáhlo slunce. Nyní má přátele většinou mezi peery. Mají svůj vlastní underground, kde se duševní potíže přetavují v texty, obrazy a další umělecké artefakty.

audioverze k poslechu

Jak začalo mé šílenství a kdy naplnilo kritéria pro udělení psychiatrické diagnózy? Pořád nevím. V životě jsem si prošel různými krajními zkušenostmi a zážitky. Byly to snad ony, které mě navigovaly k tomu, aby mi byla psychiatrická pomoc nabídnuta proti mé vůli odvozem do Bohnic? Asi ano.

Boj se samotou

Pokud byly tyto mezní zážitky příjemné, vyvolávaly ve mně touhu, abych je opakoval. Pokud byly naopak nepříjemné nebo dokonce ničivé, vzdalovaly mě normalitě ještě víc. Nakonec jsem ztratil schopnost o těchto věcech s kýmkoliv mluvit.

Cítil jsem, že jsem velmi sám a velmi jiný a aniž bych to tušil, tento pocit postupně naplnil mou duši až po okraj zoufalstvím a strachem.

Jak vlastně vypadaly tyto pro mě památné zážitky? Byly to někdy skvělé, mimořádné chvíle. Když jsem třeba spontánně začal mluvit o zcela obyčejných věcech hexametrem. Těžkým veršovým schématem starořeckých eposů. Byly to chvíle, kdy jsem prohlédl nějakou souvislost, které si druzí lidé vůbec nevšimli. Jindy to byly zážitky spjaté s vystoupením z těla nebo s omdlením. Vždycky, když jsem se vrátil k sobě, cítil jsem se celkově povznesený a zároveň nesmírně pevný sám v sobě. Někdy to byly bolestné, těžké chvíle. A jindy takové, kdy jsem prožíval dobré i zlé zároveň.

Roky jsem žil s přítelkyní ve sklepním bytě bez přísunu světla. Bylo to ale pro mě mnohem normálnější a zdravější, než když jsem se po rozchodu přestěhoval do novostavby pro spořádané mladé rodiny.

Teprve tam, daleko od přátel, jsem se asi opravdu zbláznil.

Nebyla to vina novostavby, nebyla to moje vina ani vina mých rodičů, společnost se na mně také provinila jen celkem standardně a nejen přátelé, ale zejména přítelkyně se mnou měla víc trpělivosti, než bych si kdy mohl zasloužit.

Království za blízkého člověka!

Prostě to tak bylo, že mi jednoho dne přeskočilo… a hledat příčinnou souvislost by bylo příliš laciné. Cesta zpět do společnosti byla složitá. Ona ani ta hospitalizace v léčebně člověku nepřidá. Přestane si věřit, nemá na co navazovat a začít nový život v chráněné práci také není pro každého.

Trvalo mi roky, než jsem si našel zejména mezi lidmi s duševním onemocněním nové přátele. Ale s těmito přáteli teď podnikáme skvělé věci.

Píšeme časopisy, natáčíme rozhovory, podporujeme se navzájem a společně připravujeme projekty, které nám dávají smysl a dělají radost i druhým lidem. Hodně mých přátel je už roky spojených s peerským hnutím. Jsou to lidé, kteří jsou připraveni pomoct tady a teď, kdykoli je to skutečně potřeba. Také mi pomohli odborníci na duševní zdraví, mnoho z nich se snaží úspěšně měnit zaběhnuté pořádky, improvizují a hledají cesty. Některé z nich mohu počítat mezi své přátele. Mám také dobré vztahy v původní rodině, možná díky tomu jsem se v minulosti vyhnul údělu člověka bez domova.

Takové obří investice do jednoho člověka? Je vůbec možné, aby se to kdy vyplatilo? Když si pokládám tyto otázky, nejsem ještě tak úplně zdravý. Schizofrenie se nevypařila. Já už ji někdy těžko odliším od pocitů méněcennosti. Přijmout nabízenou pomoc může být dost těžké, zvlášť když jsem měl v mládí na sebe vysoké nároky a o svém osudu vždy jen ty nejrůžovější, romantické představy. Abych se vyhnul těmto slepým uličkám, snažím se nejen brát, ale i dávat.

A zkušenost šílenství je mi v tom nesmírně cenným průvodcem.

Projekt s názvem Studio 27 představuje pacientské hnutí peerů s kampaní #PEERpomaha, je financován z fondů EHP 2014-2021, program Zdraví. Obsahem projektu je pořádání a natáčení besed s peery v oblasti duševního zdraví, natáčení rozhovorů a psaní článků. Odkazy na všechny hotové výstupy projektu najdete na: https://www.studio27.cz/PEERpomaha/aktivity/

Peer pomáhá - Romana

Romana utekla před násilnickým otcem až do Japonska. Zůstala tam deset let. Na traumata zažívaná v dětství tam úplně zapomněla, vlídné Japonsko jí přirostlo k srdci. Vystudovala japonštinu a chtěla na svá studia navázat v ČR akademickým titulem. Po návratu ale brzy upadla do depresí a prošla si několika hospitalizacemi. Svou nemoc nakonec přijala a dnes pracuje jako peerka v rodné Poličce.

Peer pomáhá - Katka

Než ji potkaly deprese, měla Katka za to, že lze psychické obtíže zvládnout vůlí. Po porodu první dcery ale upadla do stavu bez radosti ze života. Léčila se na psychiatrii. Když čekala svou druhou dceru, zemřel náhle Katce otec. I ona pak svůj život málem ukončila. Díky medicíně a práci na sobě se z depresí vykřesala. Nyní žije plnohodnotným životem a pomáhá lidem, kteří duševně strádají.

Peer pomáhá - Michal

I když Michal se svou nemocí bojoval, schizofrenie ho načas přemohla. Žil dvojím životem. Živořil jako zbědovaný pacient psychiatrie, zároveň však řádil na pódiích jako frontman vlastní kapely nebo principál alternativního divadla LSD. Nemohl sice pracovat na volném trhu, ale přetékal kreativní energií, která ho nakonec osvobodila. Zjistil, na co se hodí.

Peer pomáhá - Petra

Petra měla náročné dětství. Vedle těžkostí doma si prošla psychickou šikanou na základní škole, která trvala 8 let a značně jí tak změnila pohled na sebe samu a svět kolem ní. Od 17 let se u ní snížené sebevědomí a sebenenávist projevily jako anorexie a sebepoškozování. Díky dlouhodobé spolupráci s psychoterapeutkou a díky terapii v komunitě získala ale kontrolu nad svým životem, který teď profesně směřuje k pomoci druhým a k osvětě.

Peer pomáhá - Jana

Kvůli své citlivosti si Jana prošla v životě peklem: hospitalizace, silné pocity nejistoty, zoufalství a zmaru. Nyní, když bydlí s přáteli, skládá svůj život dohromady jako své oblíbené puzzle. Všechny dílky skládačky postupně nachází své místo v obraze spokojené a sebevědomé pracující studentky.