#PEERpomaha - Peer Katka (1978) - Pracuji na sobě, abych mohla pomáhat druhým

Nejmocnější je ten, kdo přemůže sám sebe. (Lao-c’)

Než ji potkaly deprese, měla Katka za to, že lze psychické obtíže zvládnout vůlí. Po porodu první dcery ale upadla do stavu bez radosti ze života. Léčila se na psychiatrii. Když čekala svou druhou dceru, zemřel náhle Katce otec. I ona pak svůj život málem ukončila. Díky medicíně a práci na sobě se z depresí vykřesala. Nyní žije plnohodnotným životem a pomáhá lidem, kteří duševně strádají.

Narodila jsem se do rodiny, která tři roky před mým narozením tragicky přišla o mého dvanáctiletého bratra. Měla jsem o dvanáct let starší sestru, takže jsem byla prakticky vychovávána jako rozmazlený, až úzkostlivě opečovávaný jedináček. Do roku 2009, kdy mi bylo 31 let, jsem neměla tušení, co je to duševní nemoc.

Vždy jsem si myslela, že všechny ty úzkosti a depky, o kterých mé okolí občas mluvilo, se dají lehce zvládnout vlastní vůlí. Pak po naprosto bezproblémovém, naplánovaném těhotenství, které jsem trávila na předporodních kurzech a cvičeních (kde se o psychických problémech mluvilo jednou a to „hopem“), přišel první přirozený porod bez komplikací a já jsem z nemocnice odcházela s těžkou depresí.

audioverze k poslechu

Po porodu jsem necítila radost

Vůbec jsem neměla radost ze života, všechno mi připadalo strašně obtížné, byla jsem apatická a nemluvná.

Když jsem se podívala na mou dceru Klaudii, cítila jsem jen „strach a stres“, necítila jsem radost a ani žádné city a hrozně jsem si to vyčítala a ubíjelo mě to čím dál tím víc.

Brala jsem to jako šestinedělí, na psychiatrickou pomoc jsem v žádném případě nepomyslela, protože já to přeci dám vůlí a žádné léky nepotřebuju… Pořád jsem nechápala, jak je možné, že to všechny ostatní matky zvládají s takovou lehkostí a já jediné, co chci, je spát a všechno to zaspat, protože jinak neustále přemýšlím o sebevraždě. Veškerá péče o dítě mi dělala neskutečné problémy, ale překonávala jsem se, co to šlo. Přebalit ji bylo jak vylézt na osmitisícovku. Doma jsem to nenáviděla. Nejhorší část dne bylo ráno, když můj muž Martin odešel do práce – nejděsivější zvuk bylo zabouchnutí dveří, když odcházel. Celý den před sebou... HRŮZA!

Nebýt... Ta úleva... To bylo to hlavní, nic jiného mě nezajímalo. Na Martina jsem nemyslela vůbec a dceři spíš pomůžu, když umřu. Ona nebo já... Musím zemřít, aby ona mohla žít. Přesně měsíc po porodu jsem vyrazila skočit z paneláku. Nevím, co mě donutilo to neudělat, ale alespoň jsem se s tím svěřila manželovi, který samozřejmě naprosto nechápal, co se se mnou děje.

Poprvé u psychiatra

Donutilo mě to jít k psychiatričce, která mi ihned předepsala antidepresiva. Brala jsem to jako strašné selhání, léky jsem odmítala, ale moje bezútěšná situace mě donutila je brát. Po dvou týdnech jsem byla jako vyměněná, vrátil se mi můj normální život a nechápala jsem, jak jsem mohla mít pocity, které jsem měla, a myšlenky na sebevraždu. Bohužel to netrvalo dlouho a velmi se střídala období „normálu“ a těžké deprese, proto jsem byla nucena nechat se hospitalizovat v Bohnicích, kde jsem ve finále skončila víckrát, jednou dokonce na oddělení neklidu, odkud si naštěstí nic nepamatuju... Byla mi diagnostikována poporodní deprese.

Byla jsem hospitalizována i na dalších místech, po roce se můj stav urovnal. Ještě rok jsem brala léky a potom po domluvě s psychiatričkou je vysadila, protože jsme chtěli druhé dítě. Opět proběhlo bezproblémové těhotenství, během kterého mi během tří dnů zemřel tatínek.

Následoval přirozený porod, ale bohužel jsem opět odcházela z porodnice s těžkou depresí.

Tentokrát jsem už ale věděla s čím mám tu čest a začala brát antidepresiva ihned. Takže se to obešlo bez hospitalizace. Hospitalizovaná byla bohužel moje mladší dcera, v pěti týdnech na JIPu, se zápalem plic. Po pár týdnech deprese odezněla a já začala normálně žít.

Přes půl světa k doktorovi

V roce 2014 dostal můj muž pracovní nabídku jít na čtyři roky do Šanghaje. V Číně jsme žili již předtím, než se narodily děti, takže to pro mně až taková novinka nebyla, naopak, moc jsem se těšila. Po domluvě s psychiatričkou jsem vysadila antidepresiva a vzhledem k tomu, že jsme další dítě neplánovali, nabyla jsem přesvědčení, že už se deprese nikdy nevrátí. Šeredně jsem se zmýlila... Čtyři roky létání mezi blázinci v Čechách a Šanghají. Periodická deprese, spousta léků, z jedněch jsem měla dokonce epileptické záchvaty. Když mi bylo dobře, studovala jsem čínštinu a cvičila jógu.

Vrátili jsme se do Čech. Opět jsem se pokusila o sebevraždu. Tentokrát jsem to málem dotáhla do konce.

Stála jsem na kolejích proti rozjetému vlaku a kdyby na mne nezahoukal a já neuskočila, tak tady možná nejsem.

Za asistence policie a záchranky jsem byla odvezena do Bohnic, kde mi byla diagnostikována bipolární porucha a podstoupila jsem elektrošoky. Elektrošoky, tak démonizované, jsou pro mě jako zmrtvýchvstání. Byl mi přiznán plný invalidní důchod třetího stupně. Díky medikaci jsem pak už neměla žádné problémy, ani po operaci, kdy mi byla odebrána děloha, kvůli předrakovinovému stádiu.

Pomáhám druhým k duševnímu zdraví

Díky medikaci a psychoterapii žiji plnohodnotný život. Udělala jsem si kurz průvodce v cestovním ruchu a do epidemie prováděla po Praze a Kutné Hoře. Jsem zářný příklad toho, že někdy to bez léků prostě nejde, jsem smířená s tím, že je budu brát do konce života, v ničem mě neomezují. Elektrošoky jsou dle mé zkušenosti velmi šetrná a účinná metoda. Na Facebooku jsem založila stránku, která se jmenuje Cvoklife, kde sdílím své zkušenosti s nemocí, včetně hospitalizací. Snažím se mít pravidelný režim – spánek, mobil detox, jóga, začala jsem se otužovat podle Wim Hofovy metody. Hodně času věnuju sebevzdělávání. Velmi mi pomohla rodina.

Mým dcerám je momentálně 9 a 13 let a máme skvělý vztah, milujeme se nade všechno na světě. Starší dcera je hodně citlivá, myslím, že i ji má nemoc ovlivnila. Od ledna 2021 pracuji jako peer, v Dobrém místě, Armádě spásy a Vidě. Také se podílím na programu Blázníš? No a! Chodíme na střední školy a máme tam edukativní dopoledne o duševním zdraví.

Peer konzultanství mi přijde velmi naplňující a smysluplné, ráda pomáhám lidem v jejich boji s duševní nemocí.

Projekt s názvem Studio 27 představuje pacientské hnutí peerů s kampaní #PEERpomaha, je financován z fondů EHP 2014-2021, program Zdraví. Obsahem projektu je pořádání a natáčení besed s peery v oblasti duševního zdraví, natáčení rozhovorů a psaní článků. Odkazy na všechny hotové výstupy projektu najdete na: https://www.studio27.cz/PEERpomaha/aktivity/

Peer pomáhá - Romana

Romana utekla před násilnickým otcem až do Japonska. Zůstala tam deset let. Na traumata zažívaná v dětství tam úplně zapomněla, vlídné Japonsko jí přirostlo k srdci. Vystudovala japonštinu a chtěla na svá studia navázat v ČR akademickým titulem. Po návratu ale brzy upadla do depresí a prošla si několika hospitalizacemi. Svou nemoc nakonec přijala a dnes pracuje jako peerka v rodné Poličce.

Peer pomáhá - Michal

I když Michal se svou nemocí bojoval, schizofrenie ho načas přemohla. Žil dvojím životem. Živořil jako zbědovaný pacient psychiatrie, zároveň však řádil na pódiích jako frontman vlastní kapely nebo principál alternativního divadla LSD. Nemohl sice pracovat na volném trhu, ale přetékal kreativní energií, která ho nakonec osvobodila. Zjistil, na co se hodí.

Peer pomáhá - Petra

Petra měla náročné dětství. Vedle těžkostí doma si prošla psychickou šikanou na základní škole, která trvala 8 let a značně jí tak změnila pohled na sebe samu a svět kolem ní. Od 17 let se u ní snížené sebevědomí a sebenenávist projevily jako anorexie a sebepoškozování. Díky dlouhodobé spolupráci s psychoterapeutkou a díky terapii v komunitě získala ale kontrolu nad svým životem, který teď profesně směřuje k pomoci druhým a k osvětě.

Peer pomáhá - Jana

Kvůli své citlivosti si Jana prošla v životě peklem: hospitalizace, silné pocity nejistoty, zoufalství a zmaru. Nyní, když bydlí s přáteli, skládá svůj život dohromady jako své oblíbené puzzle. Všechny dílky skládačky postupně nachází své místo v obraze spokojené a sebevědomé pracující studentky.

Peer pomáhá - Tomáš

V novostavbě na kraji města se Tomáš zbláznil ze své samoty. Dokud žil ve společnosti přátel, neškodila mu ani mnohem horší prostředí. Sklepní byt, kam nedosáhlo slunce. Nyní má přátele většinou mezi peery. Mají svůj vlastní underground, kde se duševní potíže přetavují v texty, obrazy a další umělecké artefakty.