#PEERpomaha - João (1970) - Překonat stud je pro mě výzva

João se věnuje osvětě a vedení svépomocných skupin v brazilském São Paulu. I po padesátém roce života je pro něj těžké zbavit se studu, přesto vystupuje na pódiích v divadelní hře pro jednoho herce. V té spojuje v jedné postavě život Lawrence z Arábie se svým vlastním osudem. Je pro něj důležité nikomu neubližovat, jak se můžete dočíst v následujícím příběhu.

audioverze k poslechu

Pár myšlenek o mém životě

i. Cesta k dospělosti – utrpení, ženy a stud

Žil jsem jinak. A dobrá otázka je: nakolik jsem si toho byl ještě za života vědom? Dělo se obojí: měl jsem pocit, že můj domov je úplně jiný, ale také jsem si říkal, že ty podivné věci, které se staly, nebyly zas až tak podivné.

V době mého dospívání bylo běžné, že někdo z gymnázia pořádal u sebe doma večírek. Nejenom že jsem byl příliš nesmělý na to, abych takový večírek uspořádal, ale byl jsem dokonce i příliš nesmělý na to, abych na ty večírky chodil.

Neměl jsem přítelkyni a ani žádnou životní zkušenost, nebo jsem si to tak aspoň myslel. Po pravdě mě stud provázel po celý můj život. Dokonce i dnes je pro mě složité seznámit lidi s tím, kdo jsem.

Když u mě to přemítání o životě teprve propukalo, domníval jsem se, že by zkušenost mohla být spojená s utrpením. Snad protože jsem nikdy opravdu netrpěl, měl jsem za to, že jsem něco míň než druzí.

Pak ale jednou v noci moje matka vypila celou láhev vodky a napadla otce, mlátila do něj a celé hodiny mu nadávala. Byl jsem nejdřív u sebe v ložnici, myslel jsem si, že se něco semlelo venku. Ale pak jsem si uvědomil, že je to křik od nás z domu, a že to řve má matka změněným hlasem.

Bylo to trauma. Druhý den ale, když jsem se vracel autobusem ze školy, vzpomínám, že jsem se najednou cítil být stejný jako ostatní. Také už jsem si něco vytrpěl!

Je zajímavé, že něco tak podivného, jako že se moje matka chová jako šílenec, mi dalo ten pocit sounáležitosti.

Ale nevydržel dlouho. Pocit sounáležitosti se pak zase vytratil.

Snažil jsem se si v tom porozumět. Proč jsem se chtěl schovávat? A napadlo mě, že je to možná kvůli židovskému původu. Moji předkové byli nejspíš Židi. A museli se ukrývat před inkvizicí. Takže jsem to asi zdědil v podobě emocí. Proto jsme nemohl nikdy uspořádat doma večírek, někdo by si mohl totiž všimnout něčeho židovského a zalarmovat církevní orgány.

Pak jsem vypracoval následující plán. Někteří z mých spolužáků už byli v domě lehkých žen. Čtenář už bude vědět, co mám na mysli. A zjistil jsem si adresu.

Něco jsem si našetřil z peněz, které jsem doma dostával na školní svačiny. A šel jsem tam. Nechránil jsem se a nedosáhl orgasmu. Ale vyšel jsem tam odtud jako král. Teď už mám tu nejzazší zkušenost. Už nejsem dítě, ale muž, plnohodnotný dospělý. Když jsem dorazil domů, sedl jsem si na pohovku a otevřel noviny. A začal číst, tak jak to i můj táta vždycky dělával.

ii. Láska jako z filmu to nikdy nebyla

Ale tady už asi čtenář bude vědět, jak to pokračovalo. Nevydrželo to. Vůbec ne! Napsal jsem pak do jednoho sovětského magazínu a nabídl se, že pro ně budu pracovat. A začal mě tak pronásledovat fantom agenta CIA, který zachytil můj dopis. A pak došlo na ten finální podnik. Na tu část příběhu, kde se napětí, emoce a všechno ostatní sejdou v jeden čas jako ve velkých románech. Rozhodl jsem se, že potřebuju mít přítelkyni. Že by se to tím všechno vyřešilo.

Vzpomněl jsem si na scénu z jednoho filmu a pokusil se ji napodobit. Přistoupil jsem k té dívce a řekl jí: jsem do tebe bláznivě zamilovaný. Film se odehrával ve válečné nemocnici během Korejské války, to byl trochu jiný kontext než gympl, ale snažil jsem se, jak jsem mohl. Zčervenala. A to bylo to všechno, ničeho dalšího jsem se od ní nedočkal.

Doufal jsem, že někde v ní dozrává čas na změnu názoru, rozvinulo se to u mě v úplnou posedlost. Myslel jsem si, že si to nechala pro sebe, že nikdo neví, co jsem provedl. Ale pravdou je, že o tom věděla i uklízečka.

O mnoho let později mi jeden kamarád nastínil, že rodiče té dívky byli vězněni a mučeni během vojenské diktatury. Když jsem se to dozvěděl, zachoval jsem se statečně a na tu dívku zapomněl. Nechtěl jsem být dalším problémem v životě toho manželského páru.

iii. Neubližování jako smysl života

Už uběhlo od té doby hodně vody. Je mi teď 53. A pořád se snadno červenám. Ale mám své ideály. Snažím se nešířit zlo. A vyvarovat se jakéhokoliv násilí. Podle mě právě to je zdrojem dospělosti.

Jsem člověkem míru. Samozřejmě by někdo mohl říct: jasně, ale máš bludy. A kdyby o nich promluvil na veřejnosti, zase bych se červenal. Ale to nějak přežiju. Podle mě je Bůh na mé straně. Mám synovce. Malého, je mu sedm. Už s ním nejsem v kontaktu. Ale v určitou dobu jsme si navzájem pomohli. Říkal mi, že je ve škole plachý. A hned mi tím byl sympatický. Hráli jsme si spolu a povedlo se mi, aby se začal cítit líp. Nejen ve škole, ale tak vůbec. A aniž by to věděl, pomohl také on mně, a to v mnoha směrech.

Od jisté doby se v mém životě leccos změnilo. Začal jsem promlouvat na veřejnosti, už asi třicetkrát jsem takto mluvil, a jsem na to hrdý. Vždycky jsem byl nesmělý a stát tváří tvář publiku je vlastně vítězství. A pak jsem udělal další krok: ze svých řečí jsem vytvořil divadelní hru. Spojení s publikem tu bylo silnější a na konci nechyběl potlesk. Byla to skvělá zkušenost a přál bych si ji někdy zopakovat. Ale jak jsem už napsal výše, to co mě pohání vpřed, není sex ani umění. Je to jen touha po míru. Vnitřním i světovém. To mě ale vzdaluje od psychoanalýzy.

Neztotožňuji se ani s některými zbožnými lidmi, kteří se věnují charitě. Uvažuju jinak. Prostě se jen snažím vyvarovat násilí. Všemi způsoby. A to se podobá spíš indické filozofii. Napsal jsem knihu, která zatím není dostupná v angličtině. Jmenuje se Paměti stoika. Název je odvozen od toho, že mám rád logiku. Nemá to ale znamenat, že bych se považoval za kdovíjak odolného. Teď jsem také šťastný, že mohu přispět k tomuto projektu. Snad si tu našel čtenář pro sebe něco prospěšného nebo smysluplného.

Projekt s názvem Studio 27 představuje pacientské hnutí peerů s kampaní #PEERpomaha, je financován z fondů EHP 2014-2021, program Zdraví. Obsahem projektu je pořádání a natáčení besed s peery v oblasti duševního zdraví, natáčení rozhovorů a psaní článků. Odkazy na všechny hotové výstupy projektu najdete na: https://www.studio27.cz/PEERpomaha/aktivity/