#PEERpomaha - Peer Jitka (1986) - Jak nahradit systém peněz systémem lásky?

Přestože byla Jitka úspěšnou studentkou, kvůli nízkému sebehodnocení trpěla nesnesitelným stresem a trémou. Po účasti na seznamovací akci, kde se místo seznámení s možným partnerem naučila spíš zdravějšímu pohledu na sebe, prožila čtrnáct dní štěstí a pocítila příval životní energie. Bohužel následovala hospitalizace v psychiatrické nemocnici. Své zkušenosti a sociální cítění už několik let zhodnocuje v pomoci druhým jako peerka organizace Ledovec v Plzeňském kraji. Prostor pro nemoc se v jejím životě postupně zmenšuje.

audioverze k poslechu

Když jsem byla malá, často jsem se bála lidí, nikdy jsem nenašla důvod proč. Ve školce jsem neměla moc kamarádů, nerada jsem tam chodila, byla jsem zakřiknuté dítě. Ve škole to bylo s kamarády lepší. Setkávala jsem se tady ale se strachem z testů a ze zkoušení před třídou, nevěřila jsem si a podceňovala se. Často jsem hájila práva slabších, a to nebylo příliš oblíbené v kolektivu. Už tehdy jsem nechápala některé věci na světě, třeba proč používáme peníze, nebyla jsem příliš šťastná, mívala jsem těžké myšlenky. Strach z lidí vedl ke strachu z vyřizování maličkostí, které za mě řešila mamka. Pamatuji si, že až na střední škole jsem byla schopná si koupit sama rohlík. Střední škola pro mě byla úplně jiná, měla jsem zde hodně kamarádů, podnikali jsme různé výlety, moc se mi tam líbilo. Jenže stres a strach z písemek a zkoušek jsem prožívala znovu a znovu.

Vše vyústilo maturitou, kdy jsem nevyspalá, bez jídla a s ranním zvracením, dorazila před komisi. Byla jsem tak zelenobílá, že se mi všichni přítomní snažili pomáhat.

Maturitu jsem zvládla s vyznamenáním.

Na vysoké škole každá zkouška byla jako maturita, ale v horším. Pokaždé mně bylo hůř a hůř. Před zkouškou jsem nespala, po zkoušce se nedostavil pocit radosti, ale vyčerpání, nevolnost, únava. Nejdříve to končívalo hned po zkoušce, později bylo moje tělo v napětí ještě i několik dní. Vysokou školu jsem také zvládla. Po jejím ukončení jsem dlouho nemohla sehnat práci, a to mému už tak malému sebevědomí neprospělo. Nakonec jsem pracovala v kanceláři, což jsem nikdy dělat nechtěla.

Toužila jsem pomáhat lidem, ač jsem věděla, že každý si musí pomoct sám. Absolvovala jsem kurz pracovníka v sociálních službách a za velmi malý peníz jsem pracovala jako osobní asistentka v různých domácnostech. Práce mě naplňovala, příjem byl však tak malý, že z něho nešlo žít, proto jsem se přihlásila na další vysokou školu se zaměřením na sociální práci. Školu jsem dokončila a začala hledat práci v neziskovce. Po nějaké době mě přijali do organizace zaměřující se na pomoc lidem se zrakovým handicapem.

V roce 2016 koncem července jsem byla proti své vůli hospitalizována na uzavřeném oddělení Fakultní nemocnice v Plzni.

Předtím jsem byla dlouhou dobu sama, bez partnera, a procházela si různými stavy samoty a deprese. Navštívila jsem seznamku naživo v Praze. Seznamka pro mě byla šance, příležitost něco ve svém životě změnit. Nebylo pro mě jednoduché se přihlásit a před účastí jsem byla dost vystresovaná, nechtělo se mi tam. Seznamka trvala celý den. Myslela jsem si, že se jedu reálně seznamovat. Během dne jsem ale zjistila, že nejde tak o seznámení s druhým, jako o seznámení sama se sebou. Organizátoři pro nás měli připravené různé párové aktivity. Tehdy jsem to nevěděla, ale jednalo se o různá cvičení z psychodramatu, pohybové věci, naslouchání, zamotané tam byly i techniky z meditační praxe.

Večer jsem si odnášela to, že se hodnotím hodně kriticky a okolí mě vnímá daleko jinak, mnohem pozitivněji než já sama. Po celém dnu jsem se cítila velmi dobře, ale byla jsem unavená, vyčerpaná a večer jsem měla příšernou bolest hlavy. Druhý den mě napadaly nejrůznější myšlenky, cítila jsem se šťastná jako nikdy předtím. Myšlenky se v průběhu 14 dnů rozjely natolik, že se mi začaly vytvářet různé příběhy. Těchto 14 dnů jsem se cítila nejšťastněji ve svém životě, který mi konečně začal dávat smysl. Také jsem zažila tolik věcí, co jsem jindy prožila za celý rok. Myšlenky přicházely rychleji a rychleji, věděla jsem, že jedno souvisí s druhým, a vše mi dávalo smysl. Cítila jsem, že jsem předurčená změnit fungování tohoto světa, že ke mně promlouvá jakási vyšší moc, a já následovala její požadavky. Myšlení se stále zrychlovalo, příběhy narůstaly, některé byly i dost nelogické, mně připadaly velmi vtipné. Neměla jsem potřebu spát ani jíst. >

Rodina nevěděla, co se děje, neměla žádné informace, ale přišlo jí, že se chovám podivně, až jsem byla hospitalizovaná na uzavřeném oddělení.

Chtěla jsem pryč, měla jsem misi vypojit systém peněz a nahradit ho systémem lásky.

V nemocnici jsem byla do půlky září. Nesouhlasila jsem s léky, které mi podávali, nechtěla jsem je brát. Protestovala jsem, nechápala jsem, nerozuměla jsem systému, který tam fungoval. Pro neposlušnost jsem skončila třikrát v síťovém lůžku s notnou dávkou haloperidolu v krvi. Na potřetí jsem už věděla, že musím hodně pít, abych látku co nejrychleji vyplavila z těla. Všechny tyto protesty jen oddalovaly mé propuštění. Dlouhou dobu jsem nemohla chodit ani na vycházky. Uzavřená na oddělení, s minimálním přísunem čerstvého vzduchu, bez programu kromě ranní komunity a promluvy s lékařem. Promluvy byly zaměřené na medikaci, ne na to, co potřebuji, chci, jak se cítím, co mě trápí.

Když jsem pochopila, jak se na oddělení chovat a jaký tam funguje řád, cesta k propuštění se začala přibližovat. Z doby před hospitalizací si pamatuji hodně věcí, v nemocnici se mi ale paměť začala vymazávat. Příběhy z mánie začaly blednout. To, co jsem dělala v nemocnici – že jsem volala lidem, aby si pro mě přijeli, že můžu jít domů, dávala výpověď v práci, volala do nového zaměstnání – nevím.

Léky, opakující se dny, dlouhodobé mentální vyčerpání - to vše způsobilo částečný výmaz mé paměti.

Z nemocnice jsem odcházela s nálepkou bipolárně afektivní porucha, přestože celý pobyt mi říkali, že mám schizoafektivní poruchu.

Vrátila jsem se do svých starých zajetých kolejí, do stereotypu všedního dne, což po euforii štěstí a různých „dobrodružstvích“ bylo velmi těžké. Vrátila jsem se také velmi rychle do práce. S vedlejšími účinky léků bylo těžké fungovat. Necítila jsem emoce, připadala jsem si jako robot. Neustále jsem byla unavená, všude jsem spala. Nepřestávající chuť na jídlo vedla u mě k růstu váhy. Byla jsem nešťastná a dobrovolně jsem se nechala hospitalizovat v Kroměříži. Tam se mi líbilo, měla jsem vycházky, program dne, a starosti z běžného života jsem nechala v Plzni. Během této hospitalizace se mi podařilo vysadit lék, který měl největší vedlejší účinky. Měla jsem abstinenční příznaky a byla jsem ráda, že ho mohu vysadit v nemocnici, kde jsem neměla žádné velké povinnosti a stres. Za dva a půl roku se mi podařilo vysadit všechny léky. Nechtěla jsem, aby si někdo musel procházet něčím podobným tomu, co jsem zažila já.

Změnila jsem práci, začala pracovat na projektu destigmatizace lidí s duševním onemocněním a později v Ledovci, kde pracuji jako peerka. Byla jsem u zrodu projektu Housing first, který podporuje v samostatném bydlení lidi s duševním onemocněním v nouzi. Ráda vzpomínám na tým, ve kterém jsem pracovala. Samotná práce byla velmi pestrá. Pracovali jsme s lidmi, kteří bydleli v ubytovnách, na ulici, ve špatných podmínkách. Když jsme sehnali byt, pokračovali jsme ve shánění vybavení, stěhovali jsme, zabydlovali jsme a poskytovali jsme naději, že lze žít i jinak. Jako peerka jsem však často pochybovala sama nad sebou, co této práci mohu nabídnout s ohledem na své zkušenosti. Po dohodě s ředitelem jsem přešla do terénního týmu, kde se cítím ve své pozici lépe a jistější. Společně s terapeutem a psychiatrem v jedné osobě vedu skupinu pro mladé. Setkávám se s různými lidmi, kteří jdou po své cestě, kde překračují spadlé větve, někdy stromy. Občas se zastaví, odpočívají, ale jsou odhodláni jít dál, pracovat na sobě a znovu mít chuť objevovat život.

Myslím, že v dnešní době je velmi důležitá komunikace, mluvit o svých strastech i radostech.

Často se setkávám s klienty i venku mimo kancelář. Už to, že dojede do Plzně, je pro někoho velká věc. Někdy si jdeme popovídat do kavárny, jindy se procházíme kolem řeky. S někým chodím do bazénu, protože chce vyzkoušet nové místo, anebo sportovat, aby zhubl. Někdo je izolovaný doma a tak máme schůzky on-line. Snažím se klienty motivovat a podporovat je v tom, co chtějí dělat, čeho chtějí dosáhnout.

Ještě jednou jsem skončila v nemocnici. Po hospitalizaci se mi opět po nějaké době podařilo vysadit léky. Naposled jsem za pomoci Centra duševního zdraví a své rodiny nemoc zvládla doma. Až po této poslední atace, kdy jsem byla doma, jsem si uvědomila, jak náročné a složité je pro okolí tyto stavy prožívat se mnou. Ničivé následky, které se předtím odehrávaly v nemocnicích, v plné síle zažila má rodina. To změnilo můj pohled na hospitalizace, už to vidím trochu jinak. Bylo to se mnou totiž dost náročné.

Nechci obhajovat, co se děje v nemocnicích, některé věci jsou za hranou, ale při vysokém počtu pacientů na oddělení jsou některé situace těžko zvladatelné.

Věřím, že přístup k člověku se mění a bude měnit a věřím, že do oblasti psychiatrie se dostanou i jiné přístupy, postoje a nástroje, jak s pacienty pracovat.

Necítím se jako nemocná. Nemám ráda slovo Ne Moc, věřím, že se vším se dá něco dělat a člověk má Moc zkoumat, sledovat, prožívat a měnit svůj život. Nemám ráda ani to, když psychiatr či psychiatrička říkají, léky budete brát do konce života. Má intuice mi říká: „až budeš mít odvahu udělat krok, který si přeješ a po kterém toužíš, můžeš žít bez léků.“ Vím, že do té doby léky užívat budu a přiznávám, že v současné době se s nimi cítím lépe než bez nich. Uvědomila jsem si, že v některých věcech jsem mnohem křehčí než ostatní.

Špatně snáším stres a moje odolnost vůči němu je malá. Mé prožívání emocí je pro běžného člověka neviditelné, uvnitř však velmi hluboké.

Už ale vím, že jakékoliv nepříjemné stavy beznaděje, deprese, úzkosti a dalšího mají svůj konec, a to je pro mě velmi důležité.

Projekt s názvem Studio 27 představuje pacientské hnutí peerů s kampaní #PEERpomaha, je financován z fondů EHP 2014-2021, program Zdraví. Obsahem projektu je pořádání a natáčení besed s peery v oblasti duševního zdraví, natáčení rozhovorů a psaní článků. Odkazy na všechny hotové výstupy projektu najdete na: https://www.studio27.cz/PEERpomaha/aktivity/