#PEERpomaha - Peer Jana (1998) - Mám ráda život se vším, co přináší

Kvůli své citlivosti si Jana prošla v životě peklem: hospitalizace, silné pocity nejistoty, zoufalství a zmaru. Nyní, když bydlí s přáteli, skládá svůj život dohromady jako své oblíbené puzzle. Všechny dílky skládačky postupně nachází své místo v obraze spokojené a sebevědomé pracující studentky.

audioverze k poslechu

Rodiče se rozvedli, když mi byly tři roky. To je asi ta nejhorší věc, co se mi stala.

Nikdy mi nikdo neublížil, vyrůstala jsem v dobrém prostředí. Přesto se u mě během dospívání rozvinuly vážné duševní potíže, kterým jsem nebyla schopna porozumět, a které mě málem připravily o život.

Stále jsem se snažila ospravedlnit si, proč se cítím, jak se cítím. Až během mnoha a mnoha terapií a usilovné práce na sobě jsem zjistila, že problém je zakořeněn někde hlouběji. Bylo to vlivem citlivé osobnosti, liberální výchovy, vnitřní samoty, rodinných traumat a dalších faktorů, že mě dlouhá léta sžíral vlastní mozek.

Pocit jinakosti již od dětství

Vyrůstala jsem s matkou, na které jsem byla dlouho silně citově závislá. Byla jsem velmi přemýšlivé, ale i úzkostné dítě, plakala jsem při každé situaci, která mě trochu vyvedla z míry. Měla jsem až existenciální strachy, z utrpení, hříchu, ze smrti, konce světa. Poprvé jsem psychologa navštívila ve třech letech kvůli neurotickému mrkání. Kvůli témuž a neuróze pak i v jedenácti, a ještě mnohokrát poté. Připadala jsem si jiná než ostatní, trápilo mě, že se nedokážu lidem přiblížit. Chtěla jsem mít kamarády, ale nevěděla, jak na to.

K některým lidem v životě jsem se upnula, a pak se zase s hrůzou rychle snažila utéct. Kvůli své roztržitosti a nervozitě jsem zápasila s učivem i každodenními činnostmi, v důsledku toho jsem si připadala hloupá a neschopná. Styděla jsem se za sebe, všechno jsem pokazila.

Když jsem šla na druhý stupeň, máma si našla partnera, narodila se mi sestra a já se cítila zrazená a podvedená. S pocitem odstrčení jsem se začala izolovat a zavřená v pokoji se pomalu propadala do deprese. Se zataženými závěsy a smutnou hudbou jsem se řezala, pálila a fantazírovala o smrti.

Ve smutku jsem se utápěla, pesimismus jsem přijala za svůj životní postoj a identitu, kterou jsem jinde nenalézala.

Neměla jsem hlubší zájmy, připadala jsem si prázdná a nijaká. Trávila jsem příliš času u počítače u filmů a videoher ale bohužel také v hlubinách internetu, kde deprese a utrpení bylo normou, ba až životním stylem. Přišly také problémy s jídlem, nejdřív jsem rapidně zhubla a pak začala dlouhá éra přejídání vyvažovaného drastickými dietami a zvracením. Vše ve snaze být dokonalá, zalíbit se – hlavně sama sobě.

Žádné jídlo nezaplnilo moji prázdnotu a žádný půst nezbrousil hrany mého extrémního prožívání.

Z gymnázia jsem přešla na jiné, doufala jsem, že začnu znova a zapadnu. Vydržela jsem měsíc. Po několikadenním hladovění jsem onemocněla a pak už se nebyla schopná vrátit do školy, která mi přerostla přes hlavu. Máma (která v té době čekala mého bratra) mě vzala k psychiatričce, která mi diagnostikovala depresi a předepsala léky. Asi dva měsíce jsem byla doma a uklízela. Dělat pořádek mě uklidňovalo, vytvářela jsem ve věcech řád, který mi v životě chyběl. Když jsem perfektně uklidila celý byt, předávkovala jsem se léky na uklidnění.

Bylo mi jedno, jestli se ráno nevzbudím.

Po krátké hospitalizaci jsem nastoupila do stacionáře, který mi pomohl v navazování vztahů s vrstevníky. Když jsem pak nastoupila na střední školu, lidé o mě konečně projevovali zájem. Ze strachu jsem ale příliš přátelství nenavazovala, schovávala jsem se za nepřístupnou maskou. Navíc chodit ven mezi lidmi byl pro mě vždycky stres, často jsem byla v krizi a nebyla schopná vůbec ničeho. Cyklila jsem se v myšlenkách o tom, jak jsem zbytečná a k ničemu, jak je vlastně zbytečná celá existence a všichni lidé.

Odstěhovala jsem se od mámy do malého bytu a doufala v nový začátek a přechod do dospělosti, ale najednou byl pro mě ještě větší problém najít sílu cokoliv dělat, uzavřela jsem se ještě víc do sebe.

Přišla hospitalizace v Bohnicích a diagnóza úzkostně-depresivní a emočně nestabilní (hraniční) poruchy osobnosti, která mi dala aspoň nějaký náhled na to, co se ve mně děje. Pobyt v nemocnici mě nakopnul, poznala jsem skvělé lidi a cítila se jako doma. Mohla jsem být sama sebou, nikdo mě nesoudil, hlavně já sama sebe, vše bylo zalité sluncem.

Návrat do zajetých kolejí

Příliv energie netrval dlouho, když jsem měla opakovat ročník, neunesla jsem pocit selhání a výčitky. Hodně jsem spala a polykala léky. Druhá hospitalizace nebyla tak pozitivní.

Drasticky jsem si ubližovala, hystericky plakala, odmítala jakékoli možnosti léčby, nechtěla jsem ven, ale ani na chronické oddělení, chtěla jsem usnout a už se nevzbudit.

Nastoupila jsem na roční pobyt v terapeutické komunitě s přísným režimem, který jsem po dvou měsících předčasně ukončila zbabělým nočním úprkem. Útěky byly ostatně moje specialita. Vracela jsem se do zajetých kolotočů výčitek a beznaděje. Připadala jsem si odporná, nevěřila jsem, že bych se z takového dna mohla ještě někdy zvednout. Do školy jsem se vrátit nemohla, chyběly mi už tři roky, to bych neunesla.

Můj život byl v banánových krabicích u mámy a u táty, já jsem na chatě ležela na houpací síti, dívala se na nebe a přála si umřít. Mým jediným potěšením, jestli se to tak dá nazvat, byl spánek a jídlo. Matka se mi vždy snažila pomáhat, zachraňovat mě, ale teď nade mnou konečně zlomila hůl. Začínala zima a já jsem věděla, že se budu muset vrátit z chalupy zpátky do Prahy. Protože jsem ale neměla kam, a vůbec žádnou vůli zařizovat si život, jedinou možnost jsem viděla ve smrti. Trávila jsem hodiny detailním plánováním sebevraždy, představovala jsem si svůj pohřeb, jak budou lidé reagovat, jak dlouho truchlit.

Uměla jsem uvázat oprátku, věděla, kudy vedou tepny a jakým nástrojem je přetnout, věděla jsem, jaké léky zapít alkoholem.

Scházela mi rozhodnost, tak jsem jen nechávala svou situaci vyhnít a doufala, že přijde ta poslední kapka, co mě konečně přehodí přes palubu. Kapka přišla, ale úplně jiná, než jsem čekala.

Příjemné překvapení

Mí dobří přátelé z dětství, s nimiž jedinými jsem nepřetnula kontakt, mi nabídli spolubydlení. Vzpomněla jsem si na svůj dětský sen bydlet v domě s kamarády, sebrala všechnu energii, o které jsem ani nevěděla, že ji mám, a přestěhovala se. Pak jsem kousek po kousku začala budovat svůj život. Konečně jsem si uvědomila, že budu muset přeprogramovat svůj mozek a nebude to ze dne na den, že to není jako ve filmu, kdy se najednou všechno rozzáří, a já budu hopsat po květinové louce.

Začala jsem zotavení vnímat spíš jako hru, skládání puzzlů do jednoho velkého obrazu života. Každý den jsem udělala něco, na co jsem večer mohla být hrdá. Byly to drobnosti, zdravá snídaně, krátká procházka, vyřídit telefonát. A pak těch věcí přibývalo: zapsat se k dálkovému studiu střední školy, jít na brigádu, najít si psychologa. Bojovala jsem i se svojí sociální úzkostí a přestala lidem říkat ne. Když mě někdo pozval ven, když byla příležitost zažít něco nového, šla jsem do toho.

Obnovila jsem všechna svoje dávná přátelství a začala spoustu nových. Přemohla jsem obrovský strach a všem, na kterých mi kdysi záleželo, jsem vysvětlila věci narovinu. Přiznala jsem, že prožívám věci trochu intenzivněji, že někdy potřebuji být sama, doma, že běžné věci mi dělají problém, že někdy cítím obrovskou tíhu a beznaděj, že postupně překonávám svůj strach.

Jak jsem poznávala lidi po hospodách a vyprávěla jim svůj příběh, zjistila jsem, že většina z nich se v určité fázi života potýkala s nějakými obdobnými potížemi. Vůbec nikdy se nebylo za co stydět.

Stoupala jsem v životě po schodech, ale bez pádů se to neobešlo. Přestala jsem na sebe být hodná, mé nároky na sebe se zvyšovaly, snažila jsem se všechno dohnat, péči o sebe i společenský život, o který mě do té doby úzkosti připravovaly… Po roce a půl jsem po těch pomyslných schodech už běžela, až jsem zakopla.

Byla jsem zase v depresi. Nevycházela jsem a skládala puzzle, celé dny, vnější svět přestal dávat smysl, věci do sebe prostě nezapadaly. Tak jsem se jela vybrečet na krizové centrum v Bohnicích. Po zoufalém záchvatu mi doporučili víkendový odpočinek, začala pandemie a já tam zůstala dva měsíce. Po návratu domů jsem se rychle vrátila do zaběhnuté snahy pečovat o svou duši, mozek, tělo i prostředí, konečně jsem odmaturovala a byla přijata na vysokou školu. Přestěhovala jsem se do centra, abych byla blíž lidem a životu. Myslím, že až tehdy, ve dvaadvaceti jsem dospěla a uvědomila si, že mám svůj život ve vlastních rukou.

Poslední velký propad v mém životě přišel před rokem. Můj dobrý kamarád z poslední hospitalizace spáchal sebevraždu. Výčitky mě uvrhly do nejtemnějších hlubin mé duše a chvíli jsem myslela, že jej budu následovat. Čelila jsem znovu svým dlouholetým touhám připravit se o život, svět zase zčernal. Vlastními silami i díky ambulantní krizové pomoci se mi podařilo to těžké období překonat a vrátit se zase k normálnímu životu.

Dokázala jsem si dát čas pro sebe, odžít smutek a jít dál. V každém úspěchu a radostné chvíli na něj myslím a říkám si, jak by byl na mě hrdý.

Pro něj, i ostatní lidi, které sužuje jejich duše, chci pokračovat v životě i práci a udělat vše co je v mých silách, abych své zkušenosti, schopnosti, a upřímnou pozitivitu rozdala okolo. Našla jsem práci peera, která mě upevnila v tom, kdo jsem a co chci. Uvědomila jsem si, že můj život má smysl, a to nejen v altruismu. Mám ráda své silné emoce, kterým už nebráním drát se na povrch, zkoušení nových věcí, poznání, lidskou pospolitost a jedinečnost, přátelství, prožitky i požitky.

Vážím si a těším se z drobných radostí, jako když vítr rozfoukává květy ze stromů, když po ránu se sluchátky tancuji před zrcadlem, když se na mě směje dítě v kočárku. Vím, že zase přijdou temné chvíle, kdy nebudu moct vyjít ven, kdy celé dopoledne probrečím. Teď už mám ale to, co mi vždycky chybělo, naději a víru v sebe, dost síly na to zvládnout cokoliv mi život přinese. Moje citlivost mi v mnohém ubližovala, ale teď ji vnímám spíš jako dar.

Chci se smát, protože svítí slunce, chci být smutná, protože jsem ztratila klíče, chci se rozzuřit a křičet, chci se dojmout u filmu, chci cestovat, chci pomáhat, chci milovat, chci žít.

Projekt s názvem Studio 27 představuje pacientské hnutí peerů s kampaní #PEERpomaha, je financován z fondů EHP 2014-2021, program Zdraví. Obsahem projektu je pořádání a natáčení besed s peery v oblasti duševního zdraví, natáčení rozhovorů a psaní článků. Odkazy na všechny hotové výstupy projektu najdete na: https://www.studio27.cz/PEERpomaha/aktivity/

Peer pomáhá - Romana

Romana utekla před násilnickým otcem až do Japonska. Zůstala tam deset let. Na traumata zažívaná v dětství tam úplně zapomněla, vlídné Japonsko jí přirostlo k srdci. Vystudovala japonštinu a chtěla na svá studia navázat v ČR akademickým titulem. Po návratu ale brzy upadla do depresí a prošla si několika hospitalizacemi. Svou nemoc nakonec přijala a dnes pracuje jako peerka v rodné Poličce.

Peer pomáhá - Katka

Než ji potkaly deprese, měla Katka za to, že lze psychické obtíže zvládnout vůlí. Po porodu první dcery ale upadla do stavu bez radosti ze života. Léčila se na psychiatrii. Když čekala svou druhou dceru, zemřel náhle Katce otec. I ona pak svůj život málem ukončila. Díky medicíně a práci na sobě se z depresí vykřesala. Nyní žije plnohodnotným životem a pomáhá lidem, kteří duševně strádají.

Peer pomáhá - Michal

I když Michal se svou nemocí bojoval, schizofrenie ho načas přemohla. Žil dvojím životem. Živořil jako zbědovaný pacient psychiatrie, zároveň však řádil na pódiích jako frontman vlastní kapely nebo principál alternativního divadla LSD. Nemohl sice pracovat na volném trhu, ale přetékal kreativní energií, která ho nakonec osvobodila. Zjistil, na co se hodí.

Peer pomáhá - Petra

Petra měla náročné dětství. Vedle těžkostí doma si prošla psychickou šikanou na základní škole, která trvala 8 let a značně jí tak změnila pohled na sebe samu a svět kolem ní. Od 17 let se u ní snížené sebevědomí a sebenenávist projevily jako anorexie a sebepoškozování. Díky dlouhodobé spolupráci s psychoterapeutkou a díky terapii v komunitě získala ale kontrolu nad svým životem, který teď profesně směřuje k pomoci druhým a k osvětě.

Peer pomáhá - Tomáš

V novostavbě na kraji města se Tomáš zbláznil ze své samoty. Dokud žil ve společnosti přátel, neškodila mu ani mnohem horší prostředí. Sklepní byt, kam nedosáhlo slunce. Nyní má přátele většinou mezi peery. Mají svůj vlastní underground, kde se duševní potíže přetavují v texty, obrazy a další umělecké artefakty.