#PEERpomaha - Peer Břetislav (1972) – Nemoc mě naučila pokoře

Břéťova cesta životem byla klikatější než had na holi bájného Asklépia. Mnohokrát mu všechno přervala psychóza, rozkolísaná psychika si vybírala daň v podobě ztráty práce, bydlení, partnerky... Přes všechny pády a propady ale dosáhl nesporných pracovních i společenských úspěchů a nyní žije s manželkou Eliškou v harmonickém svazku.

audioverze k poslechu

Narodil jsem se v červnu 1972. Jako tříletý jsem tolik žárlil na svoji mladší sestru, že jsem ji vyklopil z kočárku. Pocházím sice z úplné rodiny, ale naši se často hádali a měli strach o peníze. Cítil jsem se doma nejistě, naši totiž neměli smysl pro pořádek a stále něco po bytě hledali. Zato jsem rád jezdil na prázdniny k prarodičům z matčiny strany. Prarodiče se mnou jednali více otevřeně, věděl jsem, co chtějí, a kladli důraz na pořádek, to mi přinášelo větší jistotu. Děda byl vášnivým zahrádkářem, díky němu jsem získal vztah k rostlinám a venkovním pracem. Na základní škole jsem si nejradši četl dobrodružnou, válečnou a historickou literaturu. Dost jsem se učil a šprtal, od babičky jsem převzal smysl pro povinnost. Na střední škole jsem se zbláznil do metalové hudby, začal jsem pít alkohol a poprvé se vážně zamiloval. Dopadlo to pro mne katastrofálně. Dívka se se mnou rozešla a já myslel, že to nepřežiju a skočím z Nuseláku.

Mé duševní onemocnění propuklo v lednu roku 1997. To mi bylo 25. Tehdy jsem studoval šestým rokem historii na Karlovce, věnoval se historickému šermu, řemeslům a středověkým tancům. Bydlel jsem stále u rodičů, ale přivydělával jsem si jako ostraha pražské teplárny a nočního klubu. Sexuálně jsem vedl dost nevázaný život. Měl jsem spoustu vztahů na jednu noc. Ve 23 jsem se nechal pokřtít.

V lednu 1997 mi všechen můj dosavadní život přestal dávat smysl, už anebo stále jsem ve své nejistotě neměl pro co žít. Procházel jsem si krizí, ptal jsem se po smyslu svého života. V tomto asi pětiměsíčním smutném období, plném pocitů zmaru, nejistoty, tísně, úzkosti a strachu jsem si vůbec nevěřil. V situacích, kdy jsem se bál promluvit, protože "na mém pohledu, to jak to vidím já, přece vůbec nezáleží," s totální ztrátou sebedůvěry a sebevědomí jsem byl stále vyčerpaný. Cítil jsem se opravdu hrozně, unaveně, apaticky a smutně. A stále ve strachu, neschopen prožívat jakékoliv jiné emoce, chtěl jsem jen spát, ale spánek mi úlevu nepřinášel, pořád jsem byl vyčerpaný. V období nejhlubšího propadu jsem ani nevylézal z postele, akorát na ranní hygienu a toaletu. Jídlo mi matka nosila do postele. Z apatie mne vytrhla četba knížky JSEM od hlubinné psycholožky Marty Foučkové. Psalo se v ní o těžkých životních situacích, které si dnes lidé odžívají z minulých životů. A hle, princip reinkarnace mi začal dávat smysl a byl nejlepším lékem na mé trápení. Postupně u mne tíseň a apatie odezněly. Vrátil jsem se k historickému šermu, uvolnil jsem se a začal se věnovat cvičení jógových pozic a studiu jógy a mystiky. Postupně jsem se přeorientoval na "zarpurtilé praktikování" dechových cvičení se zádržemi dechu, modliteb, meditací klidu mysli a uvnitřnění. Během praktikování těchto technik, spojených s týdenním půstem, jsem se dostal až na samý práh existence v hmotném těle. Zažil jsem klinickou smrt. Po tomto vrcholném zážitku jsme nebyl schopen spát, nedokázal jsem si odpočinout a stále jsem musel něco dělat (nejvíce jsem četl esoterní literaturu). Prostě dostal jsem se do stavů, kdy mne okolní svět drásal nespočtem rušivých zvuků, hlomozem a hlukem, a to se nedalo vydržet. A tak jsem se zbláznil. Dostával jsem se do konfliktů s rodiči i s lidmi okolo, všechno mne strašně vytáčelo a vše okolo se mne bytostně dotýkalo. Zkrátka, nedalo se to vydržet. A tak jsem se ocitl na Silvestra roku 1997 na neklidovém oddělení PNB za asistence policie. Tam mne zamedikovali opravdu silnými tlumivými antipsychotiky tak, že jsem měl dojem, že mi v hlavě tuhne beton. Byl jsem totálně zatuhlej a zamrzlej, strašnou vnitřní námahu mi působilo i soustředění se na to, abych ohnul ukazováček. Po šesti týdnech mne propustili domů. Našel jsem si psychiatra a začal k němu docházet. Chtěl jsem dokončit školu. Čekaly mne tzv. "malé státnice" z pedagogiky a psychologie, psaní diplomky a "velké státnice" z historie. Avšak s tlumivými léky se mi nedařilo soustředit se na čtení, ani nic promýšlet a plánovat. A tak jsem léky vysadil, napsal diplomku a složil obě státní zkoušky. To se psal r. 1999.

Téhož roku v létě jsem na jednom semináři vyzkoušel účinky psychotropní Ayahuasky. Rozjela se mi z toho nová psychotická ataka, kterou jsem zaléčil antipsychotiky.

V lednu 2000 jsem vykonával náhradní vojenskou službu (tzv. Civilní službu) jako sanitář v Psychiatrické nemocnici Bohnice (PNB) na psychoterapeutickém oddělení. Zde jsem konečně našel smysluplnou práci – podporu lidí v psychických krizích. Proto jsem se rozhodl v PNB pracovně zůstat jako pohybový a pracovní terapeut. Cvičil jsem jógu a pořádal vycházky s lidmi z oddělení pro dlouhodobě nemocné v rámci svého pracovního úvazku. Opět jsem nebral léky. V roce 2001 jsem se rozhodl nastoupit do sebezkušenostního psychoterapeutického výcviku (SUR). Z prvního setkání jsem přijel "na hadry". Pod vlivem stresu se u mne rozvinula další psychospirituální psychotická ataka. Vzal jsem si dovolenou a neschopenku a nechal se zaměstnat u zahradníků. Práce se zemí a venku mne dostatečně uzemnila a brzy jsem byl opět OK.

V létě 2003, po hádce se švagrem, jsem se propadl do "vnitřního pekla". Došlo u mne k vědomému nahlédnutí do podvědomí a já narazil na vnitřní skládku toxického odpadu. V mé mysli se ozývaly hlasy plné nenávisti, zášti, vyhrožování a zastrašování. Zjistil jsem, že to byly mé potlačené a vytěsněné silné emoční zážitky z dětství a dospívání. Například brutální scény z konkrétních filmů. Vyhledal jsem pomoc hospitalizací na krizovém centru v RIAPSu. >

Koncem ataky jsem rozvázal dohodou pracovní poměr v Bohnicích. Na podzim na mne padla postpsychotická deprese a tak jsem se nechal hospitalizovat v Psychiatrickém centru Praha (předchůdce dnešního NUDZu). Skoro 3/4 roku (2003 – 2004) jsem byl na neschopence. Můj doktor začal mluvit o invalidním důchodu, to jsem odmítl, přece na tom nejsem tak špatně. Nicméně návrat do pracovního procesu byl obtížný a tak jsem si vyhledával nárazovou "nádenickou" fyzickou práci. Stavěl jsem výtah v jednom domě v Nuslích a účastnil se odkryvu archeologických vykopávek v prostoru dnešního Palladia (obchodního centra uprostřed Prahy). Nakonec jsem si našel práci vychovatele v Jedličkově ústavu na internátě pro fyzicky handicapované středoškoláky. Tam jsem pracoval necelý rok (školní rok 10 měsíců 2004 – 2005).

Na přelomu května-června opět udeřila psychotická ataka, která byla docela v pohodě zdravotně, ale nesmírně destruktivní sociálně. Během dvou měsíců jsem díky atace a svému bizarnímu chování ztratil všechny čtyři opory mého fyzického a sociálního zázemí: bydlení, práci, partnerku a účast v seberozvojovém semináři na waldorfského učitele. Opět jsem upadl do postpsychotické deprese, hledal si práci a žil jen z dávek hmotné nouze. Naštěstí jsem nalezl střechu nad hlavou u svých rodičů. V tomto nelehkém období jsem konečně uznal, že zápolím se zákeřnou nemocí. Podporu, pochopení a porozumění příčinám nemoci jsem získal na podzim na psycho-edukačním stacionáři PREDUKA na PCP. Díky tomu jsem začal brát léky dlouhodobě a beru je dodnes. Po Novém roce 2006 jsem si zažádal o invalidní důchod a našel si díky neziskové organizaci Bona chráněné bydlení a chráněnou práci knihovníka.

V říjnu 2006 jsem nastoupil jako vedoucí svépomocného volnočasového klubu Mosty ve Fokusu Praha, kde jsem se začal učit pracovat se svým příběhem.

Od r. 2007 opět bydlím ve vlastním bytě. Ve Fokusu jsem vystřídal dalších několik pozic, namátkou můžu uvést: terénní sociální pracovník, pomocný zahradník, sociální pracovník ve volnočasovém klubu Domu U Libuše, opět pomocný zahradník, administrátor centra vzdělávání a od r. 2015 vedoucí svépomocného projektu Studio 27 "zaostřeno na duši". Ve Fokusu jsem celkem pracoval 16 let.

Ve Studiu 27 jsem potkal i svoji partnerku Elišku, která má také zkušenost s duševním onemocněním. V r. 2016 jsem se s ní oženil a stal jsem se tak víkendovým tátou jejích dětí. V Elišce jsem našel člověka, který mi opravdu rozumí, náš vztah je velmi harmonický, protože se navzájem velmi dobře chápeme, vzájemně podporujeme a tolerujeme. S Eliškou můžu otevřeně mluvit o všem, včetně nemoci. Život v harmonickém vztahu s Eliškou mne velmi obohacuje a podporuje mne ve vyrovnávání se s duševními propady.

Díky nemoci jsem získal větší porozumění sám sobě i těžkostem lidí kolem mne. Díky mým zážitkům se mi změnil systém hodnot. Našel jsem smysl svého života v harmonických vztazích s blízkými i kolegy a přáteli.

Díky tomu, že jsem se už naučil pracovat se svým příběhem, tak od roku 2015 také lektoruji kurzy. Zpočátku BNA (Blázníš no a?) - preventivní program pro středoškoláky z oblasti duševního zdraví. A od roku 2016 lektoruji kurz "Rozhovor v pomáhajících profesích zaměřený na silné stránky a zplnomocnění".

Ve Studiu 27, které se osamostatnilo jako neziskový spolek, působím jako manažer a moderátor osvětových besed a rozhovorů s lidmi, kteří mají co říct k duševnímu zdraví. Také já sám jsem poskytl několik větších rozhovorů pro televizi, rozhlas a tištěná média. Opět také předcvičuji jógu, pracuji jako peer konzultant a nově jsem se přihlásil do sebezkušenostního výcviku, který je zaměřený na práci s tělem. Ve svém životě jsem si prošel mnoha vzestupy a pády, nebylo to lehké, ale jsem za to vděčný a s nikým bych neměnil.

Projekt s názvem Studio 27 představuje pacientské hnutí peerů s kampaní #PEERpomaha, je financován z fondů EHP 2014-2021, program Zdraví. Obsahem projektu je pořádání a natáčení besed s peery v oblasti duševního zdraví, natáčení rozhovorů a psaní článků. Odkazy na všechny hotové výstupy projektu najdete na: https://www.studio27.cz/PEERpomaha/aktivity/